1. část - Přeměna

8. listopadu 2009 v 14:16 | Tam |  Život monstra *
1. část - Přeměna


Byla jsem úplně obyčejná holka z malého města, na východě Spojených států. Neměla jsem velké plány do budoucna. Najít si práci a mít rodinu. Prostě žít normální život, jako průměrný člověk. Nikdy jsem nebyla moc talentovaná na sport nebo chytřejší než ostatní, byla jsem prostě normální, průměrný člověk. Na jednu věc jsem ale byla pyšná, věděla jsem, jak si poradit v nepříjemných situacích. Nebyla jsem silná, ale věděla jsem, jak způsobit bolest. Zrovna jsem se vracela domů a přemýšlela o programu v televizi. Tehdy se to stalo. Věc, která mi navždy změnila život.
Chtěla jsem si zkrátit cestu a tak jsem se vydala do jedné z vedlejších ulic. Uprostřed jsem uviděla podivnou ženu. Byla velmi krásná. Měla dlouhé vlnité blond vlasy, které si stáhla do ohonu. Pamatuju si, jak jsem si přála mít stejné. Ty mé jsou kaštanově hnědé, krátké, rozježené všemi směry. Nedaly se zkrotit. S obličejem jsem byla celkem spokojená. Měla jsem velké tmavě hnědé oči, poměrně rovný nos a úzké rty. Postavou jsem byla spíše menší, drobnější, neviditelná.
Ta podivná žena tam stála a pozorovala mě zkoumavým pohledem. Pak se pohnula neuvěřitelnou rychlostí a zakousla se mi do krku. Křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel. Chtěla jsem zemřít, ale smrt nepřicházela. Pohltil mě oheň. Nevěděla jsem, jak dlouho to trvalo, ale po čase se mi zdálo, že je bolest menší. Pak mi ale začalo hořet srdce a já ucítila, že se zastavilo.
"Výborně, takže přeměna je u konce." Promluvila ta divná žena, ale všechno bylo zvláštní, viděla jsem smítka prachu, maličké pavoučky, ale to nebylo všechno. Měla jsem tvrdou kůži, jako z kamene a mé vzpomínky byly neostré, rozmazané.
"Co jsi to se mnou udělala?"
"Přeměnila tě na jiného tvora, na predátora, na upíra. Jsi teď to, co já." Nechápala jsem to, nedávalo to žádný smysl.
"Proč?" bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Krutě a nelítostně se zasmála.
"Byla jsi jen test. Test mé síly. Toho, jestli jsem schopná to udělat. Jsi výsledkem mého sebeovládání. Jsi teď lovec. Lovec lidí. Jsi rychlejší než oni, silnější a piješ jejich krev. Budeš zabíjet, kdykoliv ucítíš, jak ti žízeň spaluje krk, půjdeš zabít." V šoku jsem na ni zírala, to ne! Jak mohla? Nenávidím ji. Chtěla jsem ji ublížit. Nejspíš mi to viděla na očích.
"Jestli chceš, pojď, pojď a zabij mne. Ale nevíš jak! Nevíš o sobě nic, o tvé budoucnosti, o svých možnostech. Nevíš nic." Její slova mě přimrazila na místě, ano, nevěděla jsem nic. Musela jsem zůstat. Po tváři jí přeběhl vítězný úsměv.
"Teď běž do rohu a zůstaň tam." Poslechla jsem. Neměla jsem na výběr. Bavila ji má bezmocnost.
"Výborně, hodná holka a jak se vlastně jmenuješ?"
"Catharine."
"Takže Cat," zlomyslně se usmála, "hezké. Kočka. K tobě to sedí." Posměšně se na mě podívala. Nenáviděla jsem ji. Za to, co mi udělala. Za to, jak se ke mně chová. Chtěla jsem ji zabít, ale nemohla jsem. Ještě ne, ale vím, že jednou přijde čas, kdy ji to vrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama