1. KAPITOLA - Pokušení

7. listopadu 2009 v 17:52 | Kate&Tam |  Nový začátek

1. KAPITOLA - Pokušení


Cesta rychle ubíhala pod koly a Sue si užívala rychlé jízdy. Otevřela si okýnko a nechala si větrem čechrat vlasy. Ručička na tachometru ukazovala téměř 260 km/h, když jsem si uvědomila, že za chvíli budeme ve městě. Zpomalila jsem a Sue se hned ptala proč. Je sice jen o rok mladší, ale i tak moc nepřemýšlí, pokud se však nejedná o mně. "Za chvíli budeme tam. Těšíš se?" "Ani nevím. Jakže se to město jmenuje?" Ach jo, Sue je to nejspíš všechno jedno. "Pocatello. A neboj, blízko je Yellowston, určitě tam bude hodně zvířat. Nebudeme se přece stěhovat někam, kde bychom neměly co pít." "Aha, a když budeš mít chuť, tak půjdeš kde? Hmm?" "To se ještě uvidí, teď to prosím tě neřeš, jo." Do konce cesty jsme už nepromluvily. Když jsme dojely k našemu novému domu, Sue okamžitě vystoupila. Otevřela jsem kufr a vytáhla mé tašky plné všelijakých hader. Vešla jsem do domu a vystoupila po schodech nahoru. Sue už jeden pokoj obsadila a tak jsem neměla na výběr. Vybalila jsem si věci a zjistila jsem, že bych si měla koupit modernější oblečení, to mé je přece jen trochu starší…


Už mi to všechno leze krkem. Plácla jsem sebou do postele v pokoji, který se mi zdál nejlepší. Kdybych mohla, okamžitě bych usnula. Jsem opravdu unavená. Mám Kate ráda. Je to moje sestra a taky jediná rodina, kterou mám, ale už mě to nebaví. Hlavně mě vždycky namíchne, když musíme odjet, protože se prozradíme, když je neopatrná. Neštítí se pít z lidí, nemám jí to za zlé, když si sem tam někoho dá. Jenže se jí někdy stane, že není dost opatrná a nějaký horlivý policista se na nás zaměří. To mi opravdu vadí, už jsem se vzdala přemlouvání, aby pila jen ze zvířat, jako já. Můžu být ráda, že se aspoň snaží, ale nesnáším, když se pak musíme stěhovat. Na jednu stranu ji chápu, ale občas se stane, že se mi někde opravdu líbí. A pak tohle. Obě jsme upírky. Ne moc dlouho, asi jen něco kolem pár let. Jsme opravdu mladé. Myslím, že už jsme se s tím vyrovnaly, v rámci možností. Ale mně se příčí představa zabití člověka jen kvůli tomu, že na něj mám chuť. Ale sestře do toho nemluvím. Je to pro ni asi snazší než pro mě. Neví, co se těm lidem honí hlavou. Já umím číst myšlenky. Je to na draka, ale občas se to šikne, třeba když nás honí policie. Snad se tentokrát nic nepokazí. Měla bych si udělat menší průzkum, asi si zaběhám. "Kate, jdu si zaběhat." "Dobře, ale nechoď moc daleko." "No, jo." Jakoby se mi něco mohlo stát, při té představě jsem se musela usmát. Ještě jsem nenarazila na nikoho nebo na nic, co by mi dokázalo ublížit. Samozřejmě nepočítám upíry, ale těch jsme moc nepotkaly. Spokojeně běhám po lese, miluju rychlost, dokážu běžet opravdu rychle, možná dokonce rychleji než Kate, ale to jsem ještě nezkoušela. Je tu opravdu hodně zvěře, uvažuju, že bych si trochu zalovila. Nemám sice ještě pořádnou žízeň, ale nic tím nezkazím. Blízko mě projde jelen. Chvíli si s ním hraju. Honím ho, ale nakonec mě to přestane bavit a jednoduše ho skolím. Má dobrou krev, není to zrovna můj nejoblíbenější druh, ale není to špatné. Běžím zpátky k domu. Sestra už o mně určitě ví. To zas bude kázání, ale to přežiju. Horší bude, že chce jít nakupovat. Viděla jsem, jak si prohlíží svoje oblečení. Jeden nemusí umět číst myšlenky, aby mu to došlo. No co. Stejně budu potřebovat něco do školy. Nechápu, proč musíme zase do školy. OK, možná to chápu, ale i tak to bude nuda. Když už projdete střední tolikrát, co já, taky vám to přijde jako nuda. Ale co naplat. Nějak to přežiju.

   "Sue, co bys řekla tomu, kdybychom si vyjely nakupovat?" "A mám na výběr?!!" opáčila jsem sarkasticky. "A necháš mě řídit?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. "Ne, to opravdu nenechám. Řídíš jako šílenec - aspoň na lidské poměry - a krom toho nemáš řidičák!" "Kdybys mě nechala si ho udělat tak ho mám!"
"Je ti sedmnáct!" "Jenom fyzicky, technicky vzato je mi mnooohem víc!" "Nehádej se se mnou! Uvidíme později, momentálně jsi sedmnáctiletá holka BEZ řidičáku! OK!?!" "Fajn," odsekla jsem. "Tak jedem. Nebo tu chceš tvrdnout? Já už to chci mít za sebou." Nechci se hádat. Rozhodně ne teď. Vím, proč mi to nechce dovolit. Jednou jsem si zkoušela udělat řidičák. Trochu jsem zapomněla na rychlost, a když jsem si to uvědomila, řítila jsem se "velmi" rychle a můj zkoušející z toho měl pořádný šok. Když jsem zastavila, vrhl se na mě a zjistil, že nejsem tak úplně normální. Sestra si ho musela nakonec dát k "večeři". Zkoušky jsem pochopitelně neudělala. Od té doby mi nechce dovolit další pokus. Jenže to bylo před mnoha lety. Teď bych si dala větší pozor. Ale ona mi nevěří. Momentálně se vymlouvá na věk. Ale já vím, že se ve skutečnosti bojí, že bych si nedala pozor a stalo by se něco horšího nebo bych si něco udělala. Je to směšné, ale chápu jí. Není si jistá, do jaké míry jsme nezničitelné. Ví sice, že když nás přejede auto, nic se nám nestane. S tím jsme se už setkaly, ale i tak si není jistá. Je jen málo způsobů jak zabít upíra. Ale ona rozhodně nechce objevit nějaký nový. Víme o tom proto, že jsme chvíli žily u jedné upírské rodiny v Denali. Taky pijí jen ze zvířat. Tanya nám vyprávěla o jakési rodině Cullenových. Bylo to ohromně zajímavé. Šíleně ráda bych se s nimi setkala, ale Kate si není jistá. Stačilo jí to v Denali, ale není úplně proti. Takže to necháváme náhodě.


Dnes večer, když jsem odpočívala, jsem uvažovala nad řidičákem pro Sue. Možná se od té doby, co si ho naposledy zkoušela udělat, změnilo pár věcí a možná se už udrží a nepojede tak rychle…Ale co když se to stane znova? Budu muset opět zabít toho učitele? Minule jsem z toho neměla moc dobrý pocit. Měl rodinu…abyste chápali, vyhlížím si jen ty, kteří nemají co ztratit…I když si Sue myslí, že si z toho vůbec nedělám hlavu, nemůže pochopit, že mám taky nějaké city. Achjoo, je to tak těžké…ale už jsem se rozhodla… "Sue!" "Co je zase?!" ozve se naštvaně z vedlejšího pokoje. "Můžeš sem na chvíli přijít? Potřebuji si s tebou promluvit. A prosím, nehrabej se mi v hlavě, pamatuj na to, na čem jsme se dohodly." Dohodly jsme se totiž, že se bude snažit mi nečíst moje myšlenky a já jí zato nebudu hypnotizovat… "No jó, no…už jdu…" "Děkuji." řeknu, když se Sue došourá až k mé posteli, která tam je v podstatě jen na to, abych si mohla na ni lehnout a přemýšlet… "Víš, Sue, přemýšlela jsem o tvém řidič-" Sue mě nenechala domluvit. "Fakt?! Opravdu jsi o něm přemýšlela?! Takže si ho můžu udělat?! Moc ti děkuji, Kate!!" "Sue!! Ještě jsem nedomluvila…navíc jsem jen řekla, že jsem o něm přemýšlela, ale neřekla jsem ti, jak jsem se rozhodla!" "Když já jsem se neudržela, Kate, opravdu se omlouvám…" "Cože?!! Ty jsi mi zase četla myšlenky?? Na něčem jsme se přeci dohodly a před chvílí jsem ti to připomněla Sue!!" "Kate, opravdu mě to moc mrzí!! Já nechtěla, ale když já byla tak zvědavá a ty všechno vždycky tak protahuješ. Promiň." Sue nahodila svůj prosebný pohled, na mě však neplatil. Když mi Sue čte myšlenky, opravdu mě to naštve. Tohleto nemám ráda, navíc, když máme dohodu. Vzala jsem si bundu, i když jí nebylo potřeba, a šla jsem ven. Sue jsem řekla, že se musím nadýchat čerstvého vzduchu a ať uvažuje nad tím, co právě udělala. Když jí tohle řeknu, vždycky se trápí celou noc. Ne, že bych byla ráda, že se musí takhle trápit, já jen, aby se nad tím zamyslela a příště to už nedělala. Když jsem došla do nedalekého lesa, rozběhla jsem se a užívala si ten noční "vánek". Běh miluji, dokážu běžet opravdu rychle, možná dokonce rychleji než Sue, ale nejsem si jistá. Jednou jí musím navrhnout, abychom si daly závod. Myslím, že s tím bude souhlasit, protože to cítí stejně jako já, jenom s výjimkou, že je rychlejší ona. Najednou si všimnu mrtvého jelena. Vůně jeho krve mi připomene, že mám žízeň a hned jdu k němu. Vím, že ho dnes ulovila Sue, a i když přicházím o ten zážitek lovení, neodolám a vrhnu se na něj. Krev už není moc dobrá, poněvadž tu ten jelen leží docela dlouhou dobu na to, aby se krev srazila, ale mně to zatím stačí. Beztak bych už měla jít domů, ať si Sue nedělá starosti…Podívám se na hodinky a zjistím, že jsou už skoro 3 hodiny ráno a tak běžím. Doma jsem sotva za minutu a už mám zase žízeň…musím to překonat a počkat do zítřka…a možná si ještě za hodinku zajdu na lov společně se Sue.


Ach jo. Už zase jsem to udělala. Přečetla jsem Kate myšlenky. Jsem hrozná a to mám dohodu. Ale já za to vážně nemůžu, když se nesoustředím nebo čekám na nějaké její rozhodnutí, ty myšlenky si mě pak najdou samy. No a pak je těžké se jim bránit. Když se nesnažím myšlenky blokovat, tak je to prostě automatika, jako kdyby někdo mluvil hlasitě. To je moje věčné prokletí. Nejhorší je, když o něčem opravdu hodně přemýšlí, to je jako by na mě křičela, no a ignorujte křik. Já za to vážně nemůžu. Je mi ze sebe zle. Co jsem to za sestru. Jednou ode mě určitě uteče. Ani bych se jí nedivila, kdo by chtěl mít za sestru takového potížistu, který mu čte myšlenky? Divím se, že se mnou vůbec zůstává. A teď ani nevím, jestli to pořád platí nebo změnila názor. A kde vůbec je? Jsou tři ráno, půjdu ji hledat, asi se opravdu hodně naštvala, že šla tak daleko. Vybíhám z baráku a v duchu ji vidím, jak se kvůli mně dostala do potíží. Kdybych mohla, rozbrečím se. Místo toho zrychluju. Ani jsem si nevšimla, jak už jsem daleko, tady jsem dneska lovila jelena. Už nemůžu dál, jsem hrozně nešťastná, sedla jsem si na bobek a nevím co dál, nemám nejmenší tušení, kde teď je. Abych to zjistila, musela bych hledat její myšlenky a to mě ani nenapadne. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale někdo potichu přišel a položil mi ruku na rameno. Kate. "Pojď domů, ty hloupá, vždyť já už se na tebe ani pořádně nezlobím." "Vážně?" "Jo, tak už pojď." Byla jsem ráda, že mě našla. Asi viděla, jak jsem se rozhodla jít ji hledat a pak jak si tu sedám a nevím co dál. Když jsme přišly domů, začaly jsme se bavit o škole. Zítra už je pondělí. Měly bychom se pořádně nachystat. Navrhla jsem malou obhlídku školy, ale to Kate okamžitě zavrhla. Raději chtěla jít lovit. Souhlasila jsem. Byl to příjemný lov. Moc jsem nepila, ale skolila jsem pěkného méďu. Kate zase nějakého vlka samotáře. Když jsme se vracely, byly jsme spokojené. Dlouho jsme si ještě povídaly a já ji přemlouvala, ať se podívá na první školní den, ale ona nechtěla. Podvodnice. Určitě to věděla, ale kdyby byl problém, řekla by mi to, ne?!!


V pondělí jsem si před školou zašla ještě na lov, abych náhodou na někoho neskočila a nezakousla se. To bychom se zase musely stěhovat a to nemůžu dopustit. Už tak je na mě Sue naštvaná. Po lovu jsme se oblékly do oblečení, ve kterém bychom nebyly nijak nápadné. Namalovaly jsme se jako každá dívka v tomto věku a mohly jsme vyrazit. Když jsme byly v autě, visela ve vzduchu nervozita a tak jsem pustila rádio. Zaparkovala jsem na parkovišti hned vedle nějaké Oktávky. V podstatě tu byla většinou auta takového typu. Myslím, že každému je jedno, jaké auto má, hlavně, že má auto, ve kterém může jezdit do školy.
Vstoupily jsme a zamířily si to rovnou do školy. Zvenčí škola vypadala trochu zchátrale, ale i tak měla své kouzlo. Jako každá jiná škola, ve které jsem byla. Když jsme vešly, naskytl se nám pohled na dlouhou uličku plnou pobíhajících studentů. Hned u vchodu vedly schody jak vpravo tak vlevo do šaten, kde byly obyčejné dřevěné skříňky. Šly jsme až nakonec dlouhé uličky, která měla po stranách další vedlejší uličky s učebnami, kde jsme zaťukaly na dveře, nad kterými se leskla tabulka s nápisem SEKRETARIÁT. Po výzvě "dále" jsme otevřely a setkaly se tváří v tvář baculaté ženě s culíkem. Seděla za stolem, který byl přeplněný různými papíry. "Dobrý den, my jsme Kate a Sue Wittens." "Ó, ano, vy jste ty dvě nové studentky, viďte." "Ano." "Tak tady máte svůj rozvrh a tady plánek školy. Snad se tu vyznáte. Přeji, ať se vám daří."
"Děkujeme," dál jsme nic neřekly, protože zazvonil telefon. Vyšly jsme z místnosti opět na dlouhou chodbu a podívaly se na náš nový rozvrh hodin. Skvěle, za chvíli nám začíná hodina matematiky. A hned po ránu. Hm… místnost číslo 82. Podívaly jsme se ještě na plánek školy a učebnu s číslem 82 jsme našly v uličce D. Tak, teď najít tu uličku, pak učebnu a budeme tam. Ale moment, vždyť my nemáme klíček od skříňky. Ještě před tím, než jsme se vydaly hledat uličku D, znovu jsme zaklepaly na dveře sekretariátu. Když jsme vešly, paní nám už podávala klíčky. "Já vím, zapomněla jsem na ně. Omlouvám se. Seznam učebnic najdete ve skříňce." A už zase byla zaneprázdněna. Zašly jsme si tedy pro daný seznam, a když jsme procházely tou chodbou, dívaly jsme se po cedulce s písmenem D. Na seznamu byly knihy, které už doma máme, a tak s nimi nebude problém. Jakmile jsme si sedly na jediná prázdná místa ve třídě, zvonek ohlásil hodinu. Než přišel vyučující, stačila jsem se seznámit s mým "spolusedícím". "Ahoj, já jsem Robby." "Ahoj, já jsem Kate." "Neboj se mě, já tě nekousnu," řekl, když si všiml, že sedím trochu dál. 'Ale já tebe jo', pomyslela jsem si v duchu. Nadhodila jsem takový ten nechápavý úsměv a tak mě Robby nechal na pokoji. Hodina matiky se táhla, tak jako hodina biologie, chemie, fyziky a dějepisu. Ještě štěstí, že máme jen 5 hodin. Na oběd jsme samozřejmě nešly, co bychom tam dělaly, že. Prostě jsme nasedly do našeho autíčka a odjely domů…


No páni. To byla ale nuda. Dokonce větší, než jsem čekala. Nejvíc se vždycky nudím, ale v podstatě bavím, při dějepise. Je to legrační, když se učím něco, co jsem v podstatě zažila. Aspoň než se ze mě stala upírka. Abych trochu zmírnila nudu, četla jsem si v myslích svých spolužáků. Někteří opravdu nejsou moc originální.

"Kate, proč jsi chtěla pokousat toho kluka? Když jsem to slyšela, málem jsem smíchy spadla ze židle." Řekla jsem při záchvatu smíchu. "Moc vtipné Sue. Řekl, ať si sednu blíž, že mě nekousne." "Já vím, slyšela jsem." Ale bylo to už opravdu moc. Začala jsem se smát, že kdybych nebyla zapnutá, vypadnu z auta. Naštěstí mě pásy udržely. "Jak ti mohl říct, že tě nekousne?" Když jsem si představila tu situaci, nanovo jsem se začala smát. "Uklidni se nebo nabourám!" "Nenabouráš, stejně jsme skoro doma." Když jsem to řekla, objevil se před námi náš nový domek. Kate zastavila a já vystoupila. Myslím, že kdybych mohla, mám oči plné slz od toho smíchu. Vyběhla jsem do pokoje. Možná bych si mohla přečíst něco z povinné četby. Když jsem se dívala do seznamu, zjistila jsem, že už mám všechno přečtené. To je nuda. Nevýhoda toho, když nespíte. Máte spousty času, který ani nevyužijete. Ale to už patří k věci. Uslyšela jsem tlukot srdce. Mám jít dovnitř nebo ne? Člověk. "Kate, slyšíš?" "Jo." "Co budeme dělat?"
"No co. Přivítáme ho. Kdo to je a proč přišel?" Ponořila jsem se do jeho myšlenek. "Je to nějaký nadšený dobrodruh. Chodí po Yellowstonu a objevuje nové kouty. Zrovna objevil náš dům a chce se zeptat na cestu do města. Ale náš dům na něj působí divně. Není si jistý, jestli jít dál." "Dobře. Půjdu za ním. Počkej tady." Pch. Proč tu mám čekat?!! To je nefér. Blbý člověk. Myslím, že si dneska večer zajdu na lov. Zase začínám mít žízeň.


Sue mi dnes zase četla myšlenky. No nic, asi je četla všem. "Dobrý den." Přivítám vášnivého turistu, když otevřu dveře. "D-dobrý d-den." Zakoktá s vytřeštěnýma očima. Přívětivě se na něj podívám a použiju své "kouzlo". Turista okamžitě zavře otevřenou pusu, "zastrčí" oči zpátky do důlků a také se na mě usměje. "Potřebujete něco?" "Ano, chtěl jsem se vlastně zeptat na cestu do města. Chodím totiž po Yellowstonu už od včerejška a trochu jsem se ztratil." "Aha. No, odtud je to do města docela daleko, jestli chcete, zavezu vás tam." "Opravdu? To by bylo skvělé!" "Ok, tak tady počkejte, zajdu si pro klíčky od auta. Vlastně, už k němu můžete jít, je támhle," ukážu na auto. "A dávejte pozor na ten …" Už byl na zemi. Uklouzl na štěrku… "Je vám něco?" Ptám se s obavami. Jdu mu pomoct vstát, když najednou ucítím krev. Ztuhnu…. Prosím ne, modlím se v duchu. Pro jistotu rychle vběhnu do domu, za Sue. "Prosím tě, Sue, on uklouznul na štěrku a teče mu krev. Pokud s ním budu muset být, neudržím se!" "Kate, uklidni se. Já to zařídím." To už Sue kráčí po schodech dolů. Podívám se z okna a poslouchám, o čem mluví. "Pane, jste v pořádku? Nechcete náplast nebo něco na to koleno?" "Ne, děkuji, není to tak hrozné. Jen nechápu, proč ta slečna utekla?" Jsem zvědavá, co si Sue vymyslí, a tak našpicuju uši (i když to už lepší nebude) a dávám bedlivě pozor na každé slovo, které Sue vysloví. "Ona totiž Kate nemá ráda krev. Při pohledu na ni se jí dělá špatně." Tak to teda zmákla. "Ale jak mohla vědět, že mi teče krev? Vždyť ke mně ani nedošla…" A jéje, to už bude horší. "No….víte….ona se Kate tak štítí krve, že ji ani nemusí vidět a už ví, že teče. Asi ji cítí nebo co. Je to opravdu zvláštní." Při pohledu na toho turistu se musím smát. Takový obličej, který se na něm objevil, jsem teda neviděla pěkně dlouho. Takový polo-nechápavý, polo-vystrašený výraz si nenechala ujít ani Sue. Viděla jsem ji, jak se uchechtla. Když ho pozvala dál, řekla jsem jim, že si na chvilku odskočím, že budu hned zpátky a zavezu ho (toho turistu) do města. Jakmile jsem byla z jejich dohledu, rozběhla jsem se na plné pecky a mířila si to do lesa. Musím se pořádně napít, abych náhodou v autě vyděšeného turistu nezblajzla. Chvíli běhám po lese, když najednou spatřím nějakého vlka. Ten by mi měl stačit. Dám mu o sobě vědět - už dlouho jsem si tak lovu neužila. Vlk na mě zaútočí, já však vyběhnu a vzápětí stojím asi 20m od jeho zadnice. Zapískám na něj, on se ohlédne a opět se na mě žene. Já ho dám do transu a "poručím" mu, aby mě zavedl za jeho smečkou. Pro případ, kdybychom se Sue nic nemohly najít. Následuju ho, dokud neusoudím, že je mi to vlastně k ničemu. Jenom ztrácím drahocenný čas. Panebože, čas! Zapomněla jsem na čas. Vymaním vlka z transu a okamžitě se do něj zakousnu. Zezačátku se zmítá, pak to ale vzdá. Jeho krev saju tak dlouho, dokud se nenasytím. Potom vyběhnu směrem domů. Musely uběhnout minimálně 2 hodiny. Když však domů dorazím, Sue i ten turista ještě ani nemají vypitý čaj, který Sue chystala, když jsem odcházela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monny. Monny. | Web | 7. listopadu 2009 v 18:01 | Reagovat

Přihlaš se do soutěže-Most beautiful girl~Nejkrásnější dívka..Stači kliknout na web :)

2 Veve Veve | 7. listopadu 2009 v 18:20 | Reagovat

ahojky,moc prosím o hlásky tu pro Fernanda Alonsa: http://rihanna193.blog.cz/0911/sonc-2-finale#pridat-komentar
pls...je to finále,kdykoliv oplatím...
ps:můj blog máš tam...

3 Miriam Miriam | Web | 7. listopadu 2009 v 18:21 | Reagovat

Normálne, nemám rada komentáre čo sa tvária ako reklama, ale máte šťastie baby, že ja zbožňujem poviedky :D
Váš komment som zmazala, ale stránku som si uložila. Niekedy, prečítam. Papa.

4 Alassëon Alassëon | Web | 7. listopadu 2009 v 18:33 | Reagovat

Téda, vy jste fakt dobrý.
A jediný vaše štěstí je, že ráda čtu povídky druhých, takže jsem to nevymazala. Ale propříště prosím napište do rubriky REKLAMY! Zatím;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama