10.část

4. listopadu 2009 v 18:18 | Tam |  On je upír *
10. část - Smrt


Stále jsem ležela v lese, neschopná pohybu. Napadlo mě, že kdybych vytáhla nůž, vykrvácela bych rychleji, ale svaly mě neposlouchaly a ani jsem si nebyla jistá, jestli to chci. Moje mysl se vznášela nad propastí bezvědomí a byla tam už jen tenká hranice. Chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale v krku jsem měla sucho a tady by mě nikdo neslyšel. Ale já přesto nebyla připravená zemřít. Zdálo se mi, že někoho slyším, ale asi to byl jen klam a pak se mě dotklo něco studeného. "Proč?! Proč jsi to udělala?! Proč jsi mě neposlechla, El?!" Někdo se mnou prudce zatřepal. Ale to mi bylo jedno, ten hlas mi byl povědomý. Nevěděla jsem, jestli se to skutečně děje nebo jsem si to jen představovala. "Netřep s ní, ještě ji víc ublížíš." I tento hlas byl povědomý. No ovšem, byl to hlas Carlisla a ten druhý byl samozřejmě Derylův. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem. Nepodařilo se mi ani otevřít oči. "Z tohohle nemá šanci se dostat. Jediná naděje je ji přeměnit." "Já to ale … nevím jestli to dokážu." "Dokážeš to, věřím ti." Cítila jsem, jak se ke mně někdo sklonil. "Miluju tě," zašeptal. Poslední věc, kterou jsem cítila, byly jeho ostré zuby, které se mi zakously do krku.

* * *

Měla jsem mlhavé povědomí o tom, kdo jsem, ale věděla jsem, že umírám. Měla jsem pocit, že bolest, způsobující mi nůž je po celém mém těle, ale nůž už jsem v břiše necítila. Větší bolest mi ale působila rána v srdci, když jsem si to uvědomila, zjistila jsem, že ho mám jako v ohni a pak se zastavilo. Překvapeně jsem vykřikla. Pak jsem pochopila. Umřela jsem. Jsem upírka. Otevřela jsem oči, poznala jsem tu místnost, ačkoli jsem tu byla jen jednou a lidské vzpomínky byly rozmazané, neostré přes slabé lidské oči. Byla jsem v Derylově bytě. Přesunula jsem se z matrace do rohu. Až pak jsem ho všimla, díval se na mě vystrašenýma očima. Ale to mě teď nezajímalo. Musela jsem se vypořádat se svou bolestí, ale neměla jsem tušení jak. Bolest se přese mě převalila a já přestala vnímat okolí. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, mohly to být hodiny, dny týdny i měsíce. Bolelo mě v krku. Bylo to spalující, ale rána v srdci stále bolela více. Z mého transu mě vyrušila až úžasná vůně. Nedalo se tomu odolat. Zaostřila jsem a vrhla se na pohárek, který držel v rukou Deryl. Vypila jsem ho do poslední kapičky. Uvědomila jsem si, co jsem udělala a znovu se odplížila do kouta. Rozvzlykala jsem se bez slz. Vnímala jsem, jak se ke mně Deryl opatrně přiblížil a objal mě kolem ramen. Objala jsem ho a plakala na jeho rameni. Věděla jsem, že je to pokrok, že se blížím k tomu, abych se z toho dostala. I on to věděl a čekal, až se vypláču. Znovu jsem ztratila pojem o čase. Ale po čase jsem si uvědomila, že takhle dál nemůžu žít, věděla jsem, že vždy budu mít ránu v srdci, ale mohla jsem doufat že se to časem zlepší. A koneckonců nezemřela jsem. Byla jsem vděčná, že mě našli a nenechali zemřít. Poprvé jsem si uvědomila, co mi řekl, než mě proměnil. Přestala jsem vzlykat a podívala se mu do očí. Viděla jsem jejich hloubku, jeho starost o mě, jeho lásku. Uviděl změnu v mé náladě a jas v mých očích. "Už jsi v pořádku?" "Budu," zašeptala jsem. "Teď bych chtěla vědět, jestli jsi myslel vážně to, co jsi mi řekl v lese." "Ano, zamiloval jsem se do tebe." Měla jsem pocit, že se mé teď už mrtvé srdce opět probudilo k životu. Na nic dalšího nečekal a políbil mě. "Musíš mít žízeň." "ano." "Pojď, vezmu tě na lov." Popadl mě za ruku a táhl ze dveří. "Ještě otázku, chceš lovit lidi?" "Samozřejmě, že ne," řekla jsem trochu naštvaně. Bylo vidět, jak se mu ulevilo a spadlo z něj poslední napětí. "Tak zadrž dech." Udělala jsem, co mi řekl. Rozběhli jsme se ruku v ruce do lesa. Nevím jestli to udělal schválně, ale obloukem jsme se vyhli místu, kde jsem umřela. To mě donutilo se zeptat. "Co si lidé myslí, že se se mnou stalo?" Odpověděl mi se zasmušilým výrazem. "Někdo uviděl v lese tvou krev, bylo jí tam opravdu hodně, policie ji určila jako tvoji, ale nikde nenašli tvoje tělo, má se za to, že ho roztrhali divoká zvířata, pro svět jsi mrtvá." Jen jsem přikývla. Byla noc, takže jsme se nemuseli bát odhalení, stejně budeme muset zmizet. Tady nemůžeme zůstat. "Už se můžeš nadechnout, v okruhu 100 mil jsem necítil žádné lidi. "Opatrně jsem se nadechla, bylo tu toho tolik, nejvíce mě ale přitahovala krásná vůně, připadala mi podobná jako ta v pohárku. Byla to krev vlka. Nevěděla jsem přesně, co bych měla udělat, ale viděla jsem, jak mu na krku pulsují žíly a jen tak jsem se na něj vrhla. Byl to skvělý pocit, když mi jeho horká krev proudila ústy a krkem. Když jsme oba uhasili svou žízeň, vydali jsme se na zpátek. Byl čas se přesunout dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co říkáte na povídku 'On je upír'?

je skvělá
ujde
je na nic

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama