10. část-Odchod

15. listopadu 2009 v 13:32 | Tam |  Život monstra *
10. část-Odchod


Když jsem skončila, složila jsem se na zem a rozvzlykala se. Co teď budu dělat? Mám jít za ním? Chtěl by, abych šla za ním nebo by chtěl, abych žila? Dlouho jsem tam jen tak seděla a vzlykala. Pak za mnou přišla Jane.
"Cath?! Co se stalo?!" Jen jsem zakroutila hlavou, nebyla jsem schopná odpovědět. Přišla blíž a objala mě. Složila jsem se jí na rameno. Nebyla jsem schopná se pohnout, tak mě zvedla a šla se mnou do hradu. Donesla mě do pokoje a položila na gauč. Všechno mi ho tady připomínalo. Vzpomněla jsem si, že na tomto gauči prodělával svoji přeměnu. Byla jsem zoufalá. Ani nevím, kolik času uběhlo od toho dne kdy… nechci na to myslet. Ležela jsem pořád tak, jak mě Jane položila. Ta ode mě neodcházela. Snad abych neudělala nějakou hloupost, jako jít za Arem a požádat ho o smrt. Stejně by mi nevyhověl. Má radši můj talent než mě. Zdálo se, že Jane už došla trpělivost.
"Takhle to dál nejde!" řekla a třískla pěstí do stolu. Zůstal na něm otisk její ruky. "Pojedeme spolu někam pryč. Na dlouhou dobu, rok, dva nebo i půl století! Jak se nám bude chtít." Zmateně jsem se na ni podívala. Asi mi plně nedocházel význam jejích slov. "Slyšíš Cath. Pojedeme se někam toulat jen my dvě."
"Díky," vyhrkla jsem a objala ji. Byla to opravdová kamarádka.
Bylo to poprvé, co jen na chvíli odešla a já jsem se cítila mizerně. Bolest mě zasáhla plnou silou, a kdybych byla člověk, s radostí bych omdlela, ale to já nemůžu. Za chvíli se vrátila, ale mě to stačilo porazit.
"Cath!" vykřikla vyděšeně a přiběhla ke mně. Škubala jsem sebou na gauči. Po chvíli jsem se začala uklidňovat.
"To je dobrý," dostala jsem po chvíli boje se slovy ze sebe. Vrhla na mě jeden nevěřícný pohled, ale pak to nechala být.
"Je to v pohodě, Aro nás nechá jít."
"Skvěle," snažila jsem se znít vesele. Neoblafla jsem ji. Nic mi ale neřekla a vedla mě pryč z hradu. Nastoupily jsme do auta a Jane vyjela pryč z města. Cestu jsem vnímala jen mlhavě. Vůbec jsem netušila, kam nás veze. Zastavila na jedné benzínové pumpě, aby doplnila nádrž. Zůstala jsem sedět v autě. Neměla jsem potřebu vylézat. Odešla zaplatit a mě zase zachvátila obrovská bolest a prázdnota. Snažila jsem se trochu sebrat, než se vrátí, ale moc se mi to nedařilo.
"Cath," řekla nesouhlasně, "takhle to dál nejde. Musíš žít dál. Je konec. Musíš na něj…"
"Co?!" vyštěkla jsem. "Musíš na něj zapomenout!!! To si chtěla říct?! Já ale nechci, nikdy, NIKDY na něj nechci zapomenout!!!" ječela jsem po ní. Cítila jsem se trochu provinile, ale to se ztratilo ve zlosti z jejích slov.
"Ne, nechtěla jsem říct, abys na něj zapomněla," říkala potichu a trpělivě, jako když malému dítěti vysvětlujete, že jedna a jedna jsou dvě, "chtěla jsem říct, abys na něj přestala myslet, jemu to život nevrátí a tebe to taky zabíjí."
"Aha. Promiň, že jsem na tebe tak křičela."
"To je v pořádku, vím, že to máš těžké. Ale jsem tu s tebou. Pomůžu ti."
"Díky. Za všechno," dodala jsem po chvíli.
Pozorovala jsem krajinu, kolem které jsme projížděli. Byl už večer a slunce začalo zapadat. Smutně jsem pozorovala tu přírodní nádheru. Bylo mi bez něj tak smutno. Stále jsem před očima měla jeho tvář. Jeho krásný úsměv, když se zlobil, jak vypadal roztomile i jak byl hodně naštvaný, když jsme spolu zápasili a poslední pohled na jeho tvář. Být člověkem, řinou se mi po tváři proudy slz. Aspoň kdybych mohla spát, utéct před vším tím smutkem a trápením, nejspíš by se mi zdály noční můry. Nevím, co je horší, u noční můry si aspoň můžete říct, že to byl jen sen, ale tohle je krutá realita. Nemohla jsem se zbavit obrazu jeho tváře a ani jsem nechtěla, nevím, jestli je štěstí nebo smůla, že mám skvělou paměť. Nechtěla jsem zapomenout, ale zdá se, že nemůžu vzpomínat. Jak řekla Jane, zabíjí mě to. Nevím, co bych teď měla dělat. Hrozně mě lákala smrt, ale neměla jsem odvahu nechat se zabít. A Jane se tolik snažila, abych se cítila dobře. Nemohla jsem jí to udělat. Brala jsem ji už téměř jako starší sestru, nejlepší kamarádku. Nemůžu ji opustit. Musím být silná. Postavím se tomu čelem a překonám to. Nebude to lehké, ale já to zvládnu. A Jane mi pomůže. Nenechá mě v tom. S novým rozhodnutím znovu začít žít jsem se připravovala na vše, co mě ještě čeká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wolfgirll wolfgirll | E-mail | Web | 15. září 2010 v 15:24 | Reagovat

Tá Jane je tu taká ...dobrá :D :D :D
Akosi si nemôžem na to zvyknúť :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama