11.část-Zase průšvih

16. listopadu 2009 v 14:38 | Tam |  Život monstra *
11. část-Zase průšvih

Přijely jsme do Kanady. Jane chtěla jít lovit, ale já jsem na to neměla náladu. Jenom jsem tak ležela na zemi a pozorovala oblohu. Bylo to podivně uklidňující, vidět nebe, mraky, jak se líně převalují a honí po obloze. Viděla jsem ptáky, kteří prolétali nad námi. Byla bych tam schopná ležet dlouho, ale Jane na to neměla trpělivost.
"Tak jdi," řekla jsem jí. On se ani nehnula. Asi mi ještě nevěřila natolik, aby mě nechala na pár hodin samotnou v lese. S povzdechem si lehla do trávy vedle mě. Byly jsme na okraji lesa, všechny zvířata odsud utekla, jen co zachytila náš pach. Škoda, ale až tak mě to netrápilo. Vrátila jsem se k pozorování nebe. Bylo tak nádherné. Nevím, proč jsem se na něj nikdy dříve nedívala. Po několika hodinách Jane došla trpělivost a vyskočila na nohy. Líně jsem odtrhla oči od nádhery nade mnou a podívala se na ni. Netrpělivě chodila sem a tam. Za chvíli si tam vyšlape cestičku. Chtěla jsem se tomu zasmát, ale nešlo to. Nedokázala jsem roztáhnout tvář do úsměvu. Smutně jsem si povzdychla.
"Jane, jdi na lov, já to zvládnu." Podívala se mi do očí a zaváhala. Asi mě tu vážně nechtěla nechat samotnou, po tom, co viděla, co to se mnou dělá. "Jane, věř mi, budu v pohodě. Zvládnu to. Nemusíš se mnou být 24 hodin denně." Podívala se na mě s lehkým náznakem úsměvu na rtech.
"Tak jo, budu pryč jen chviličku. Maximálně za hodinu jsem zpátky. Dobře?"
"Jasně, počkám tě tady. Ani se odsud nehnu," slíbila jsem na oplátku. Zdálo se, že jsem ji uklidnila. Vydala se směrem do města. Zase jsem stočila pohled na nebe. Přemýšlela jsem, co budeme dělat, až se vrátí. Možná půjdeme na průzkum okolí nebo tak něco. Nechám to na Jane. Ta už něco vymyslí. Taky bych měla zajít na lov. Hmm, nemůžu se rozhodnout, co budu lovit. Šelmy jsou perfektní, když si chcete pohrát. Lidi se neperou ani neutíkají. Jen se na vás okouzleně dívají. Nikdy nevím, jestli mám být pobavená nebo podrážděná. Kdysi jsem se vyžívala v trápení mých obětí. Hlavně mužů, nedočkavých, okouzlených. Teď už to nedělám. Nudí mě to. Ale proč se nevrátit k starým, no, nevím, jestli dobrým časům. Nechtělo se mi teď jít do města. A slíbila jsem, že tady počkám. Možná, až se vrátí, si ulovím něco jiného a příště půjdeme spolu.
Uběhla už hodina, od doby, co odešla. Jane nebyla z těch, kdo neplní sliby nebo chodí pozdě. Měla jsem pocit, že se něco stalo. Rozhodla jsem se, dát jí ještě půl hodiny. Jestli se do té doby neobjeví, půjdu ji hledat. Byla jsem z toho nervózní. Neklidně jsem chodila sem a tam. Už už jsem chtěla jít, ale dala jsem jí půl hodiny a to dodržím. Byla jsem stále nervóznější. Po půlhodině jsem vyběhla z lesa. Sledovala jsem její pach až do města. Došla jsem až do úzké uličky, kde jsem ucítila další tři upíry. Do háje! Praštila jsem pěstí do zdi. Nechala tam přesně vyhloubenou díru. Neměla proti třem šanci. Její schopnost platila pouze na jednu osobu. Nemohla zasáhnout tři najednou. A byla těsně před lovem. Jestli ji překvapili… Znovu jsem praštila do zdi. Šla jsem po pachu a došla k okraji cesty, kde ji naložili do auta. Jak ji mám najít?! Sledovala jsem stopy pneumatik až na vedlejší silnici. Na konci auto zastavilo a pach všech čtyř byl zřetelnější. Zdálo se, že ji vedli do lesa. Vydala jsem se tím směrem. Přemýšlela jsem, proč unesli zrovna ji. Kolik toho o ní ví? Jestli ji zavážou oči nebo ji jinak donutí nevidět, nebude schopná se bránit. Musela toho, na koho chtěla uplatnit svou schopnost vidět. Byla jsem stále naštvanější. Jejich stopa vedla do nedalekých hor. Přímo do jedné z jeskyní. Nechtěla jsem tam jen tak vejít, ale nic jiného mi nezbývalo. Opatrně jsem se plížila do jeskyně. Dávala jsem si pozor na cokoli, co by mě mohlo prozradit. Zaslechla jsem hovor dvou upírů.
"Jestli je tak dobrá, jak se říká, nebude jí trvat dlouho a najde nás tady. Bude chtít zachránit svou kamarádku."
"Ta potvora, nejradši bych ji zabil. Ta bolest!"
"To není nic ve srovnání s tím, co umí ona. Neslyšel jsem o nikom, kdo by to přežil. Když na Antarktidě zabila Jacka, Rayena a Matta, poslal mě o ní zjistit co nejvíc. Nikdy jsem o nikom takovém neslyšel. Rozhodně ji nesmíme podcenit. Štěstí, že máme Allana, tan jediný je snad jen trochu schopný něco proti ní použít. Měl by ji rozptýlit na dost dlouho, pak možná budeme mít nějakou šanci ji dostat. Může kohokoliv zničit jen lusknutím prstů."
Druhý upír se viditelně zatřásl. A já jsem byla rozzuřená. Proč mě chtěli zabít? Co jsem jim udělala? Musím si dát pozor na toho Allana. Pomalu jsem se k nim blížila. Nezdálo se, že je tady ještě někdo jiný, měli smůlu, změnili se v prach. Opatrně jsem pokračovala dál do jeskyně. Nevěděla jsem, kolik jich je a to mě trochu děsilo. Pomalu jsem postupovala do vnitřku hory.
"Vy parchanti jedni mizerní!" řvala Jane.
Ulevilo se mi, že je naživu. Šla jsem pomalu, pečlivě naslouchajíc všem zvukům z okolí. Zdálo se, že ji vězní dva upíři. Dávala jsem si pozor, aby nezachytili můj pach. Přikradla jsem se blíž. Jane seděla na židli, na očích šátek. Zdálo se, že zjistili, jak se proti ní bránit. Když se pokusila pohnout rukou směrem k hlavě, ozvalo se vrčené a chňaply ji dvě velké ruce. Prozkoumávala jsem okolí. Zdálo se, že ji hlídají jen oni dva. Měla jsem neskutečné štěstí. Dva upíři už tady nestáli. Zbylo po nich jen pár zrnek prachu. Smůla. Ani neměli čas na výkřik. Přiběhla jsem k Jane a sundala ji šátek.
"Cath?" řekla zmateně.
"Potichu," sykla jsem, "kolik jich je?"
"Šest plus jejich vůdce."
"Fajn, zbývají tři."
Vydala jsem se zpět. Jane šla za mnou. Posunkem mi naznačila, kam mám odbočit.
"Ten vůdce je můj," řekla jsem. Přikývla.
Dostaly jsme se do velké jeskyně. Opatrně jsme se blížily ke třem upírům. Hned jsem poznala, kdo to tady řídí. Dala jsem Jane znamení a vrhly jsme se na ně. Jednoho upíra jsem hned poslala do věčných lovišť nebo kdoví kam, druhý pocítil schopnosti Jane. Otočila jsem se na šéfíka.
"Co po mě chcete?!" zuřivě se mu zablesklo v očích.
"Tvou smrt."
"Proč?!" Nehodlal mi odpovědět. Jeho smůla. Začala ho škrtit ohnivá ruka, která ho zvedla pár čísel nad zem.
"Proč!!!" sykla jsem znovu.
"Existuje legenda," dostal ze sebe přiškrceně, "že se jednou objeví upírka s obrovskou silou. S mocí vést naši rasu k nadvládě nad lidmi nebo nás zničit. TY nás zničíš! Musíš zemřít!!!"
Už jsem to nemohla vydržet. Upír zmizel. Střetla jsem se s Janiným ustaraným pohledem. Toho využil upír a skočil po ní. Nestihl však k ní doletět. Cestou proděla nevratnou změnu na částečky prachu.
"Pojďme odsud." Nechtěla jsem tady už být ani minutu. Vyběhly jsme pryč a já doufala, že se mi to všechno zdálo, ale to nebylo možné.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama