12.část-Smíření

17. listopadu 2009 v 15:12 | Tam |  Život monstra *
12. část-Smíření

Přemýšlela jsem, jestli to může být pravda. A kdyby ano, co jsem měla udělat?! Měla jsem na výběr? Zničit upíry nebo vládnou lidstvu? Co nějaká jiná možnost?! Začínala jsem být zoufalá. Už jsem si myslela, že se začínám pomalu dávat dohromady a ono je to naopak. Měla jsem pocit, že se každou chvíli rozpadnu. Najednou mě to napadlo. Tehdy v Antarktidě, nechtěl mi Johnatan něco říct?! Co když to bylo právě tohle? Věděl víc? Chtěl mi to říct? Nevěděla jsem, jestli ano nebo ne, ale teď to bylo jedno. Už mi nic neřekne. Zajímalo by mě, co on měl s tím vším společného. Asi se to nikdy nedozvím.
"Cath, myslím, že bychom se měly vrátit zpátky do Volterry."
"Jane, když to Aro zjistí, co myslíš, že se mnou udělá?!"
Aro by mě nechal radši zabít, než abych mu takhle narušila klid. Ano, radši by mě zničil, než aby narušil svůj zaběhnutý řád. A tak jsem věděla, co se bude dít teď. Až se o mně upíři dozvědí, půjdou po mě s jediným úmyslem, zabít mě. Jak ironické, nechtěla jsem ještě nedávno zemřít?! Jane musí zpět do Volterry. Nemůžu ji ohrožovat svou přítomností, to si nezaslouží. Ne po tom všem, co pro mě udělala.
"Jane, musíš odjet zpět do Itálie."
"Proč?"
"Když se o mně svět dozví, půjdou po mně a já nechci, abys u toho byla."
"Ne! Zůstanu s tebou!"
"To v žádném případě, jsi skvělá kamarádka, ale teď musíš jít."
"Ale Cath, já nemůžu."
"Musíš," řekla jsem tvrdě. Podívala se mi do očí. Pochopila.
"Dobře," řekla přiškrceně. Věděla jsem, že kdyby mohla brečet, kutálí se jí po tváři slzy. Naposledy jsem ji objala a zmizela v lese. Když pojede do Itálie, Aro si přečte její myšlenky a lov na mě se urychlí. Já jsem to ale nechtěla protahovat. Mohla jsem všechny upíry, kteří mě napadnou zničit, ale nebyl to snad důvod, proč mě chtěli zabít? Abych je nezničila? Co jsem tedy měla dělat? Vládnout světu? Ani po tomhle jsem tedy netoužila. Zbývalo mi jediné, smrt. Dobrá, umřu.
Nejdřív jsem se ale chtěla podívat na místa, kde jsem na chvíli byla šťastná. Na místa, kde jsem našla lásku. Brzy budu s ním. Tentokrát na věky. Chtěla jsem se podívat i zpět do Antarktidy. Chtěla bych se vrátit i do Itálie, ale to není možné. Na druhou stranu jsem chtěla zemřít. Mohla bych si ale vybrat i nějaké jiné krásné místo, ostatně, proč ne?! Je to moje smrt.
Jako první jsem se vydala na Antarktidu. Tam jsem začala s výcvikem, přišla o učitele a změnila se. Nevím, jestli k lepšímu nebo horšímu. Každopádně to byla velká změna. Procházela jsem se ledovou krajinou. Ledové bylo i mé srdce, než se ho dotkl Nick. Ani Jane, i když jsem ji brala jako nejlepší a jedinou kamarádku, nedokázala ten led rozpustit. To, co jsem považovala za nemožné, dokázal. Rozpustit všechen led. A pak ho zabili. Pocítila jsem v srdci ostré bodnutí. Myslela jsem si, že ztvrdlo, znovu zledovatělo. Ale už ho nikdo nemohl zachránit. Už znovu nemohlo milovat. Nemohlo znovu zahořet láskou. Nebude ale trvat dlouho a připojím se ke své jediné lásce. Už to nepotrvá dlouho. Najednou jsem byla až směšně nadšená svojí smrtí. Konečně jsem pro ni měla dostatečně dobrý důvod, který nemohl nikdo vyvrátit.
Po dlouhé době jsem se cítila lehce, jako bych mohla vzlétnout. Zbývalo mi podívat se zpátky na Aljašku a pak v klidu umřít. Už jsem se rozhodla, že umřu na Aljašce. Na místě, kde jsem byla šťastná. Nevěděla jsem, jak dlouho jim bude trvat, než mě najdou. Dostala jsem bláznivý nápad. Co kdybych na Aljašku doplavala?! Musela jsem se usmát. Neměl by to být problém. Nepotřebuju dýchat a nikdy se neunavím. Mohlo by to být zajímavé. S pološíleným úsměvem jsem se šipkou vrhla do vody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama