2. část - Dárek

22. listopadu 2009 v 15:30 | Tam |  Změna je život nebo taky smrt *
2. část - Dárek


Byl čtvrtek a já jsem čekal na návštěvu rodičů. Druhý den jsem měl mít dvacáté narozeniny a na sobotu byla naplánovaná mega párty. Už jsem se nemohl dočkat. Bude to bomba. Nechal jsem se unášet myšlenkami na sobotu, když v tom zazvonil zvonek u dveří. Naši. Paráda. Pomalu jsem šel ke dveřím, to zase bude. Otevřel jsem dveře a spatřil svou matku.
"Zlatíčko! Pojď obejmout maminku!" V duchu jsem zaúpěl, když se na mě vrhla. Moje matka se sice snažila působit elegantně, ale mě tak nikdy nepřišla. Měla už od pohledu drahý, tmavě modrý kostýmek, ke kterému nosila velkou kabelku a boty na jehlovém podpatku. S těmito deseticentimetrovými podpatky byla skoro stejně vysoká jako já, ale pořád jí chybělo dobrých pět čísel. Nosila vlasy sčesané do drdolu, ale jaká je její přírodní barva byste opravdu těžko poznali. Ovšem zdědil jsem její oči. To byla jediná věc, kterou jsem se na ni podobal. Otec zase vypadá jako typický úspěšný podnikatel. Věčně s někým telefonoval. Měl jsem podezření, že mu někdo mobil přilepil k uchu. Nosil brýle a na hlavě se mu rýsovala pleš. Měl zahnutý nos, jakoby mu ho někdo v mládí zlomil. Na sobě měl drahý, na míru šitý oblek. Rýsovalo se v něm jeho už větší břicho. Někdy si říkám, po kom jsem takový fešák. Po našich těžko. Měl jsem je rád, ale nemusel jsem je často vídat. Otec stejně nikdy neměl čas. Výjimkou byly mé narozeniny. Každý rok si udělal jeden den volno, abychom ho mohli strávit společně.
Dnes jsme měli jít do restaurace na oběd. Vyšli jsme do centra města za ustavičného brebentění mé matky. Vešli jsme dovnitř, kde k nám hned přiskočila obsluha a uvedla nás k našemu stolu. Objednali jsme si a čekali. Věděl jsem, že mi chtějí dát dárek a uvažoval jsem, co by to mohlo být. Loni mi dali foťák. Pěkný a pěkně drahý. Asi po měsíci mi ho někdo ukradl. Ovšem takové maličkosti se u nás neřeší. Táta vydělává spoustu peněz a tak si žijeme opravdu dobře. I když to je asi slabé slovo. Zkrátka chudobou netrpíme. Když jsme dojedli, vytasila se mamka s mým dárkem. Podala mi tlustou obálku. Byl v ní zájezd do Itálie. Hlavním cílem bylo historické město Volterra. Super. To se mi tak chce někam se trmácet kvůli historii. Jakoby mě něco takového zajímalo.
"Díky."
"Jsem si jistá, že si to opravdu užiješ zlatíčko. Je to moc krásná země a slyšela jsem, že to město je úžasné. Odjíždí se zítra ráno. Pomůžu ti sbalit se."
"Cože?!! Ale mami!!! Chtěli jsme to oslavit moje narozeniny s rukama a já mám jet na nějaký zájezd do Itálie?!"
"Ale broučku, je to zaplacené. Jsem si jistá, že to bude úžasná zkušenost a s klukama to můžeš oslavit, až se vrátíš."
"Super."
"No vidíš, ale očekávala bych od tebe trochu víc nadšené. My s tatínkem bychom hned jeli."
"Tak proč nejedete místo mě?!"
"Ty víš, že tatínek nemá čas," nesouhlasně se na mě podívala, "a nebuď nevděčný."
"Dobře. V kolik je zítra odjezd a odkud."
"V deset hodin z náměstí."
"Ok." Asi mi poznala na očích, že nemám v plánu tam jít, protože dodala.
"Otec se musí vrátit do práce, ale já tady zůstanu a pomůžu ti s balením a potom tě doprovodím k autobusu. Takže ne, aby tě napadla nějaká hloupost."
"Jistě mami." Sakra! Do háje!!! Já snad na ten přiblblý zájezd opravdu budu muset jít.
Zvedli jsme se od stolu a odešli z restaurace. Mé myšlenky se točily jen kolem toho, jak se vyhnout zítřejšímu odjezdu. Nic mě nenapadalo. S hlasitým povzdechem jsem volal Markovi, aby všechno odložili. Neměl z toho radost. Já taky ne, ale co jsem mohl dělat. Mamka se mezitím aktivně zapojila do balení mých věcí. Začínal jsem být pořád zoufalejší. Nezbývalo nic, než se smířit se skutečnosti, že pojedu do Itálie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama