2. část-Svoboda

8. listopadu 2009 v 15:09 | Tam |  Život monstra *
2. část-Svoboda

Má věznitelka se jmenovala Tracy. Nenáviděla jsem ji z celého srdce. Nechávala mě úplně vyžíznit, že jsem byla nesmírně slabá. Trvalo to obvykle kolem měsíce. Když jsem byla takto žíznivá, přivedla vždy do jeskyně kde jsme přebývaly malé dítě. Nenáviděla jsem ji za to. Věděla, že i kdybych sebevíc chtěla, nedokážu se ovládnout. Bavila se pohledem na vraždu nevinných dětí. Nechtěla jsem, ale neměla jsem na výběr. Vždy, když jsem někoho tak mladého zabila, chtěla jsem ji zabít, ale vždy mě zarazila a mou nevědomost využívala ve svůj prospěch. Ale já věděla, že musím pryč.
Netušila, že vím mnohem víc než mi říká. Nevěděla, že když mi vykládala, že nás slunce spálí, viděla jsem, jak jí sluneční paprsky dopadly na kůži. Že jsem zkoušela, že nemusím dýchat. A netušila, když mi vyprávěla jakou bolestí trpí ten, koho zabíjím, že mi dojde, že jsme jedovatí a jak se člověk stane upírem. Poznala jsem, jaké úsilí je třeba vynaložit, aby člověk přežil, ale nikdy se mi nepodařilo přestat pít. Měsíc po měsíci jsem skládala informace, až jsem si byla jistá, že toho vím dost.
Stalo se to, když mi přivedla mou šestou oběť. Byl to chlapec, mohlo být mu tak sedm let. Když jsem ho zabila, popadla mě neskutečná zuřivost a všechna nenávist, kterou jsem k ní cítila se dostala na povrch. Chtěla jsem jí ublížit, způsobit co největší bolest. Najednou se na mě podívala zděšeně. A já zjistila, že mám v rukou plameny bolesti. Měly černo-zelenou barvu. Nejdřív jsem se vyděsila. Ale pak jsem je po ní hodila. Začala ječet. Byl to příšerný zvuk. Mé plameny ji působily velké bolesti, ale to mi nestačilo. Začala jsem je zvětšovat. Ochotně mi plnily každé mé přání. Celou ji zachvátil oheň a já ho smrskávala, až se s příšerným jekotem proměnila v prach. Zděsila jsem se toho, co jsem udělala. Utekla jsem pryč. Konečně jsem byla volná. Mohla jsem jít, kam se mi zachtělo.
Zavětřila jsem a ucítila úžasnou vůni. Vřítila jsem se do města jako velká voda. Zabila jsem deset lidí, některé jen tak. Pokračovala jsem v zabíjení a přesouvala se do jiných měst. Chvíli trvalo, než mi došlo, že jsem ztratila všechnu svou lidskost. Dokud jsem byla terorizována, uvědomovala jsem si, jak je to špatné. Ale když jsem pobíhala venku, už mi ani vraždění nevinných dětí nedělalo problém. Část mě byla znechucená, ale vždy ji překřičela ta silnější, bez stopy lidskosti. Lovila jsem kdykoli jsem chtěla, zabíjela pro zábavu. Ovšem jednou se to zvrtlo.
Zrovna jsem se chystala na další vpád do města, když mě překvapila skupina čtyř upírů.
"Co chcete?" vyštěkla jsem na ně.
"Jak se opovažuješ takto s námi mluvit! Nevíš, kdo jsem?!!"
"Ne," odpověděla jsem prostě. Chtěla jsem odejít, ale stihla mě příšerná bolest. Jako by do mě bodaly tisíce žhavých mečů. Za chvíli ta bolest ustala, ale já byla na zemi a těžce dýchala.
"Půjdeš s námi," řekla ta malá upírka, která se škodolibě smála. Něco mi říkalo, že ona mi působila tuto bolest. Nechtěla jsem ji znovu pocítit. Stejně jsem neměla nic na práci a před sebou věčnost. Trápilo mě, proč chtějí, abych šla s nimi.
"Dobrá."
"Výborně, je čas vydat se na cestu."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiki kiki | Web | 8. listopadu 2009 v 15:12 | Reagovat

Máš ráda blogy co se opičej :(( ??

2 LolinQa LolinQa | Web | 8. listopadu 2009 v 15:21 | Reagovat

http://cutepops.blog.cz/0911/soutez-o-cenky   plosím zapoj se do souteze o nej pixelku muzes vyhrat cenky plosim oplatim (no reklam) pozvanka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama