3.část-Rozhodnutí

8. listopadu 2009 v 16:06 | Tam |  Život monstra *
3. část-Rozhodnutí

Dorazili jsme do Itálie. Všimla jsem si, že město, kam jsme mířili se jmenuje Volterra. Cítila jsem vůni lidské krve, a ačkoliv jsem neměla žízeň, chtěla jsem se napít.
"To bych ti neradila," řekla nebezpečným hlasem upírka. Ani jsem si nevšimla, že mě kroky nevědomky nesou za vůní. Mrskla jsem po ní nenávistným pohledem, ale zadržela jsem dech. Pomohlo to. Prošli jsme otvorem ve zdi do starobylého hradu. Šli jsme do síně plné upírů. Všichni měli pláště v různém odstínu šedi. Ale na stupínku stáli tři upíři v černých pláštích. Dva měli také černé vlasy, ale jeden je měl šedé. Ten uprostřed promluvil.
"Upírko, jdi tady, protože ses provinila proti našemu zákonu." Zákon? To pro mě byla novinka, ale co. Co by mi mohli udělat. Zabít mě?! Trochu jsem ztuhla. Mohli by mě zabít?
"Jak jistě víš, s utajováním ses moc nezabývala, teď tě čeká trest." Neuvažovala jsem nikdy o utajování, ale teď, když to nadhodili, mi došlo, jak pošetilá jsem byla. Jasně, že musel být upíří zákon o utajování. Cožpak jsem nepokládala upíří historky za fámy? Nevěděla, o jejich existenci, dokud jsem se nestala jednou z nich?! Jaký tedy trest?!
"Zabít," řekl ten vlevo. Ale já nechtěla umřít. Popadla mě šílená zuřivost. Síní proběhly udivené výkřiky. Ve vzdálenosti půl metru ode mě byl ohnivý kruh. Černozelené plameny šlehaly do výše a chránily mě před ostatními. Nikdo nevěděl, co si počít. Viděla jsem, jak se jeden strážce rozbíhá s úmyslem rychle ohněm proskočit. V rukou jsem utvořila kuličku a mrskla jí po něm. Ve vzduchu se začala protahovat, až se z ní stal ohnivý had. Začal se ovíjet kolem upíra, který vřeštěl bolestí. Pomalu ho celého obtáčel, až rozevřel tlamu a celého ho spolkl. Ozval se poslední mučivý výkřik a pak had vybuchl a zmizel. Na zem dopadlo pár smítek prachu, nikdo na mě dál neútočil. V síni zavládlo naprosté ticho. Nikdo ani nedýchal.
"Úžasné," promluvil ten černovlasý. "Upírko, jsem Aro Volturi, zdáš se být velmi nadaná. Také mám jistý dar. Smím se tě dotknout? Slibuji, že ti nikdo neublíží." Opatrně jsem ve své plamenné hradbě udělala otvor dost velký pro jednu ruku. Upírovi ani jeho stráži se to moc nelíbilo. Pochopil ale, že jinou šanci nedostane. Opatrně prostrčil ruku otvorem.
Hlavou mi procházely obrazy jeden po druhém. Přeměna. Vraždy. Až po tuto chvíli. Když se dostal až k součastným chvílím, povzdechl si a mou ruku pustil.
"Ach, jak neobvyklé," zvolal zvesela.
"Aro, co se děje?" zeptal se ten bělovlasý.
"Jak se zdá, naše mladá společnice o ničem nevěděla. A nebyla by škoda, promrhat takovýto talent?!! Myslím, že ano. Takže upírko, chceš se k nám přidat?" byla jsem zmatená. Mám se přidat k jejich stráži?! I když, proč ne. Stejně mě nikdo nečeká. Mám před sebou věčnost a taky to může být má šance na přežití. Něco mi říkalo, že tihle chlápci zrovna nejsou z těch, co by vám dali druhou šanci. Takže rozhodnuto.
"Já to teda beru."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama