4.část-Jedna ze stráže

9. listopadu 2009 v 20:00 | Tam |  Život monstra *
4. část-Jedna ze stráže


Přidala jsem se tedy ke stráži. Nebylo to moc zábavné, ale mohla jsem se dozvědět více o upířím životě. Často jsem chodila do zdejší rozsáhlé knihovny a studovala. Hrozně mně bavila upíří historie. Našla jsem nějakou starou kroniku. Škoda, že si upíři na psaní knih nepotrpí.
Dozvídala jsem se spoustu informací a v neposlední řadě se učila ovládat. Ve městě byl lov zakázaný a dál mě nepouštěli. Ještě mi moc nedůvěřovali. Ze začátku to bylo hrozné, ale postupně jsem byla lepší a lepší. Lépe jsem se kontrolovala a míň trpěla. Přestala jsem zabíjet pro zábavu. Stejně jsem ani neměla možnost. Také jsem se zlepšovala v ovládání svých schopností. Nebyla jsem v tom dobrá. Vždycky jsem je použila ve vzteku nebo obraně. Jinak mě ale neposlouchaly. Časem se mi alespoň dařilo je krotit a ne jen se dívat, jak si oheň dělá, co chce.
Aro měl z mých malých pokroků radost. Stále mě povzbuzoval. Často jsem cvičila s Jane. Staly se z nás dobré kamarádky. Dávala mi i rady, jak své schopnosti krotit, přece jen jsme měly hodně podobný dar.
Byl to asi rok, co jsem byla ve stráži, když se mě Aro rozhodl poslat na první výpravu. Měla jsem jít s Jane a Demetrim na jih Brazílie, kde řádil nějaký nezvladatelný novorozený. Vraždil celé města. Jako já kdysi. Netrvalo dlouho a přiletěli jsme do Brazílie. Vydali se na jih, kde jsme tušili upírovu přítomnost. Našli jsme ho, když vraždil v jednom malém městečku. Byl stejně překvapený jako já tenkrát, když nás uviděl. A stejně jako já tenkrát, si nás nevšímal dokud ho Jane nepřinutila dávat pozor. Měli jsme ho přivést do Volterry. Chtěli jsme se vydat na cestu zpět, ale já si musela zalovit, abych mohla letět s tolika lidmi, aniž bych je zavraždila, měli jsme se setkat za tři hodiny u letiště.
Byla jsem ráda, že mám tolik času. Jak dlouho jsem nebyla venku. Hledala jsem nějaké vhodné místo pro lov. Vyhlédla jsem si muže, který se procházel po parku. Rozhodla jsem se, trochu si s ním pohrát. Měl úžasnou vůni, sbíhaly se mi z něj sliny. Trochu ho vyvedu z míry. Měla jsem na sobě jeany, které jsem zkrátila, jak nejvíce to šlo a tílko jsem si také upravila tak, abych odhalila břicho. Prohrábla si vlasy a vydala se za ním.
"Dobrý den."
"Eh…já…totiž…dobrý den." Musela jsem se usmát. Jak se zakoktával a nemohl ze mě spustit oči. Užívala jsem si to.
"Promiňte, mohl byste mi pomoct. Kousek odtud mi spadl řetěz z kola a já neumím nasadit." Omámeně přikývl. Jaká hloupost. Ale on by mi nejspíš kývl na cokoliv. Zavedla jsem ho na odlehlé místo. Nebude slyšet křik. Otočila jsem se k němu a pohladila ho po tváři. Jen omámeně zamrkal. Slastně jsem nasála jeho vůni. Měla jsem takovou žízeň. Ale chtěla jsem něco vyzkoušet. Dívala jsem se mu do očí a přitom se snažila svázat jeho nohy pomocí ohně, ale asi centimetr od kůže. Přeci nechci, aby ho to bolelo. Ještě ne. S potěšením jsem zjistila, že se mi to daří. Chudák si ani nevšiml, že má svázané nohy.
"Co to…" začal překvapeně, když měl svázaný zbytek těla.
"Pšt. Nic tě teď nemusí trápit. Dlouho už tu nebudeš." Krutě jsem se usmála. Zdálo se, že začíná chápat, ale už bylo pozdě. Rozcuchala jsem mu vlasy. Znovu ho pohladila po tváři. Testovala své sebeovládání. Znovu jsem s potěšením zjistila, že se dokonale ovládám. Chtěla jsem zkusit víc. Jemně jsem mu jazykem přejela po rtech a pak ho políbila. Oh. Mé hrdlo už hořelo, ale já se ovládala. Ještě chvíli. Viděla jsem, že chce začít křičet. Vytvořila jsem roubík. Škoda, že ho to bolelo. Ale já jsem vyhrála. Měla jsem pod kontrolou svůj dar. Jediná myšlenka a všechno zmizelo. Sakra! Zrovna se mi dařilo. Úplně mi to zkazilo náladu, už jsem si nechtěla hrát. Jednoduše jsem se mu zakousla do krku a sála. Chuť čerstvé dobré krve mi vrátila dobrou náladu. Spokojeně jsem se odtáhla od muže. Byl mrtvý. Zahrabala jsem ho do hlíny.
"Bravo." S trhnutím jsem se otočila, stál tam starší upír a pozoroval mě.
"Co chcete?!" zeptala jsem se.
"Máš důmyslný dar upírko. Ale neumíš ho ovládat. Neznáš své možnosti. Jaká škoda. Mohl bych tě hodně naučit, kdybys chtěla." Nechápala jsem to. Ale instinktivně jsem věděla, že mi říká pravdu.
"A co kdybych chtěla?!"
"Potom bych to navrhl, abys se mnou šla na jih až do Antarktidy. Kde jsou vhodné podmínky pro učení." Znělo to lákavě, ale já se musela vrátit do Itálie. Viděl mé váhání.
"Když budeš chtít, víš, kde mě najít," řekl a pak zmizel. Vydala jsem se k letišti. Už na mně čekali. Nastoupili jsme do letadla. Musela jsem pořád myslet na toho upíra. Dorazili jsme do Itálie. Bohužel pro mladého novorozeného, byl odsouzen k smrti. Nedostal šanci. Bylo mi z toho nanic. Přesto jsem nemohla zapomenout na podivného upíra. Takhle dál nemůžu fungovat. Musím ho vidět. Rozhodla jsem se za ním vydat do Antarktidy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama