4. část - Novorozený

25. listopadu 2009 v 16:54 | Tam |  Změna je život nebo taky smrt *
4. část - Novorozený

Měl jsem pocit, že mě někdo pálí zaživa. Kousek po kousku. Já jsem věděl, že se nesmím té holce dostat do rukou. Vůbec jsem nevnímal okolí. Jen jsem chtěl, ať už to všechno skončí. Po neskutečně dlouhé době bolest přestala a s ní utichlo i moje srdce. Co se to krucinál děje?! Otevřel jsem oči a díval se kolem. Byl jsem v nějakém pokoji, ale všechno bylo podivně jasné a ostré viděl jsem smítka prachu, jak poletují ve vzduchu.
"Ahoj," řekl někdo a já jsem se tak lekl, že jsem málem spadl z gauče, na kterém jsem seděl.
"Kdo jsi? Kde to jsem? Co tu dělám?" řinuly se ze mě otázky. Zarazil jsem se nad svým podivným hlasem. Ještě víc mě ale vyděsilo zjištění, že jsem v tom pokoji sám jen s tou podivnou holkou.
"Uklidni se, všechno ti vysvětlím. Jen mi řekni, jak se jmenuješ." Mluvila celkem mile a nezdálo se, že by mi chtěla ublížit a tak jsem váhavě odpověděl.
"Nicholas." Jemně se usmála, snad chtěla působit přátelsky.
"Takže Nicku, co si pamatuješ?" To byla dobrá otázka. Pamatoval jsem si spoustu věcí, ale ona spíš myslela, co si pamatuju z posledních několika dní. Vzpomínal jsem na tu hrůzu, kterou jsem zažíval v tom velkém sále a všichni ti lidé…
"Co se stalo? A jak to, že je to všechno tak rozmazané?!" Dodal jsem, když jsem si uvědomil, jak jsou mé vzpomínky neostré.
"No, jak už sis určitě domyslel, nejsme lidi. Jsme upíři a ty jsi teď jedním z nás." Cože?! To jako, že já jsem upír?! Blbost! Pravdou je, že je to celé podivné a teď mě šíleně bolí krk.
"Jako novorozený máš určitě velkou žízeň. Měli bychom se vydat na lov." Žízeň? To je to pálení v krku? No jestli se ho můžu zbavit lovem, tak proč ne. Stačilo přikývnout.
"Ve městě je zakázáno lovit, takže si můžeš vybrat. Můžeme se vydat dál pro lidskou krev nebo se můžeš spokojit se zvířecí." To mám na výběr? Bezva. Ovšem ostré pálení mě přimělo k otázce.
"Co bude rychlejší?"
"Les je blíž."
"Pak tedy les."
"Jak chceš." Chytla mě za ruku a táhla pryč, jako bych byl malé dítě. Což jsem možná i byl. Všechno bylo nové. Pochopil jsem, že v téhle společnosti je mé místo až někde naspod. Kde jsou ty časy, kdy jsem byl někdo?! Pryč. Nenávratně pryč. Šli jsme ven z hradu.
"Nedýchej." Byl to rozkaz. Nedýchej?! Tak fajn. Asi chce, abych se udusil. Ale poslechl jsem ji. K mému naprostému překvapení se nestalo nic krom toho, že jsem přišel o čich. Rozběhli jsme se k lesu. Páni, to byla ale úžasná rychlost. O něčem takovém se mi ani nesnilo. Když jsme přiběhli do lesa, zastavila se a začichala.
"Nadechni se," řekla. To už jsem ale byl pryč, protože mě do nosu praštila lahodná vůně a já jsem viděl jen rudou mlhu. Ani jsem si neuvědomoval, co dělám, dokud kolem mě neleželo celé stádo. Pálení ale jen trochu zesláblo.
"Proč mám pořád žízeň?"
"Protože jsi novorozený, zhruba po roce to zmizí. Taky možná pro to, že je to zvířecí a ne lidská krev.
"Aha," zareagoval jsem velmi inteligentně.
"Jsi teď silnější než většina upírů,"nechápal jsem to její uchechtnutí, "ani nevíš, jakou máš sílu." Fakt? Jsem obrovský silák? Super!
"Jsi připravený vrátit se zpátky?" Zase jsem jenom přikývl.
"Nedýchej," varovala mě a pak jsme se rozběhli zpátky na hrad. Když jsme došli k brance, stála tam nějaká další upírka. Copak přeměňujou jenom ty malé? Nebyla o moc větší než ta, se kterou jsem byl na lovu.
"Aro vás chce vidět." Aro? Kdo to proboha je? Nicméně jsem šel do sálu za svou průvodkyní, abych tak řekl. Pořád jsem neznal její jméno. Poklekla před nějakým chlápkem. Nejspíš to bude Aro. Přeťala mě pohledem. A já jsem si radši honem klekl. Protože její pohled sliboval, že jestli to neudělám, bude mě to hodně bolet.
"Přál jste si nás vidět?"
"Ano. Řekni mi jméno novorozeného." To jako mě?
"Nicholas."
"Tedy Nicholasi,"promluvil na mě ten divný upír, "Catharine tě má na starost, kdybys cokoliv potřeboval, můžeš se na ni obrátit." Aha takže tak holka je Catharine. On ale ještě neskončil. "Bude s tebou chodit na lov a učit tě bojovat." Boj? Super! Tohle by mě mohlo bavit.
"Cože?! Ale Aro, já …" Tak jí se to nelíbí?! Zvedla se ve mně vlna ješitnosti. Jak chce, já ji taky nebudu poslouchat. Ale Aro měl jiné plány.
"Žádné ale," řekl přísně, "jestli tady m á zůstat, musí být užitečný, jsi nejlepší, naučíš ho boji a časem možná přijdeme i na jiné úkoly. Rozumíš?!" To se mě dotklo, ale zjevně jsem neměl na výběr.
"Ano, splním svou povinnost,"řekla jemně kysele. Taky z toho nebyla zrovna nadšená. "Je to všechno?"
"Ano, můžete jít." Když to řekl Cath se zvedla a odpochodovala pryč. Mě nezbývalo nic jiného, než se za ní rozběhnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama