4. KAPITOLA - Malý problém (1. část)

20. listopadu 2009 v 16:59 | Kate&Tam |  Nový začátek

4. KAPITOLA - Malý problém



Zase jsem se vrátila do školy. Přemýšlela jsem, jestli Mark kvůli Kate změní školu. Nejspíš ano. To je jejich věc. Připravovala jsem se na nudu. O bože! To ne. Proč?!! Blížil se ke mně Jack McCarteny. Na útěk bylo pozdě. "Ahoj Sue." "Ahoj Jacku." "Jak to, že jsi minulý týden nebyla ve škole?" "Byla jsem nemocná?" Co bych asi tak měla říct? Víš, pohádala jsem se se svou upíří sestrou a tak jsem utekla k jiným upírům. "A už je ti líp?" "Jo." Hmm, mohl bych ji pozvat na rande. Jestli už je v pohodě. Taky není špatná. Měla jsem pocit, že vybuchnu vzteky. Měla jsem chuť popadnout tu jeho dutou namyšlenou hlavu a třísknout s ní o zeď. "Víš, když jsi tady nová, určitě potřebuješ opsat nějaké sešity nebo se to doučit. Mohl bych ti pomoct." Vážně? A co jako? Kurz na dutosti? "Ne, díky, myslím, že už to mám celkem zvládnuté." "Aha. Tak to máš určitě čas se jít bavit. Co takhle kino?" On se fakt nevzdá. Zvoní! Jupí, nikdy jsem netušila, že přijde den, kdy budu ráda, že začne hodina. "Promiň, musím jít. Čau." "Čau." Odešla jsem na hodinu matematiky. Naštěstí Jack se mnou tuto hodinu neměl. Jak bych se ho mohla zbavit? Zdá se, že se teď zaměřuje na mě a ne na Kate. To je fakt naschvál. Zrovna, jak by ho poslala do háje kvůli Markovi. Ale jak se ho mám zbavit já? Taky si mám najít lidského kluka? Né! To bych nemohla.
Možná by mi mohla poradit Kate. Odpoledne se jí na to zeptám. Která je teď vlastně hodina? Jo, poslední, bezvadné.
Jdu na parkoviště, kde už na mě v autě čeká Kate. "Čau." "Čau. Jak bylo?" "Děs, pořád za mnou dolejzá jeden blb." Začala se smát. "Nevím, co je na tom tak vtipného?!!" "Jen se zamysli, jak se ty vždycky bavíš, když se za mnou ženou tucty nápadníků." "No jo, ale jak se ho mám zbavit?" "Nevím, musíš něco vymyslet sama." "Tak dík za radu." řekla jsem sarkasticky.


V úterý bylo opravdu krásně. Svítilo slunko a všichni chtěli ze školy konečně vypadnout. Já a Sue jsme zůstaly doma. Jen z jednoho malého docela nedůležitého důvodu - abychom se neprozradily. Však to víte, určitě jste slyšeli o upírech a slunci. Jako souvislost mezi nimi. Možná si teď někdo z vás představuje Drákulu a ostatní bájné upíry, kteří se bojí slunce a česneku. Je to fakt k nevíře, co si lidé vymysleli. Česneku se opravdu nebojíme. Ty povídačky nejspíš vznikly z toho, že nejíme. Ale aby měli upíry čím odhánět, případně prodavači česneku dobře vydělat, udělali to takhle jednoduše. A slunce? Toho se bojíme trochu víc. Ale jen proto, že nás může prozradit. Na slunci se naše "kůže" třpytí jako by byla poseta diamanty. Slyšela jsem, že Belle a Renesmee se to strašně moc líbí. Mně se to ze začátku taky celkem líbilo, ale po čase mě to omrzelo. Musím si dávat pozor, aby mě v tomhle stavu nikdo neviděl. Samozřejmě, že Sue mě tak viděla už mnohokrát - tak jako já ji. Jenže ona ví, že jsem upír. Prostě a jednoduše, musíme se hlídat, aby nás takhle neviděli lidé. Asi by jim to připadalo podezřelé, nemyslíte? Takže, v každém případě v takové době nechodíme mezi lidi, proto ani do školy.
Všechno bylo v úterý v pohodě, jako vždy, až do odpoledne. Volal Mark, jestli bych s ním někam nevyrazila, když je tak pěkně. Ach jo, co mu mám říct? "Marku, ráda bych šla, ale… ehm ehm...
jsem nemocná." Hrála jsem to na něj. "Aha, tak to je opravdu škoda. Po dlouhé době vyšlo slunce zpoza hustých černých mraků a ty onemocníš. To je fakt krize." "To mi ---kuck kuck --- povídej." "Tak snad to vyjde příště. Brzy se uzdrav." "Jojo, snad jo. Díky, pa." "Papa." Tak to by bylo. Vypadá to, že to zbaštil… "Kate! Kdo volal? A co jsi to dělala za zvuky? Vypadalo to, jako by tu chrochtalo prase!" "Cóóó?!!" Zhrozila jsem se. "Vážně?! To byl Mark. Chtěl jít ven. Se mnou. Dělala jsem, že jsem nemocná." Sue se smála od ucha k uchu. "Já jsem si dělala srandu. Zvládla jsi to na výbornou." Ještě pořád se pochechtává. Vezmu polštář, který je na pohovce a hodím ho po ní. Sue je však mrštná jak...inu...jako upír a už ho má v ruce a oplácí mi to. Já jsem ale taky mrštná, heč. Už beru druhý polštář - ještě než ten od Sue ke mně dorazí - a hážu ho zpět. Prima, trefa. Tohle Sue nejspíš nečekala. Stává se z toho opravdu nebezpečná polštářová upíří bitva. Ještě že ty polštáře nejsou z peří. Jinak by to bylo úplně jak z filmu. Všude by lítalo. Ale aspoň bychom měli zábavu na delší dobu...i s uklízením. Takhle polštáře dlouho nevydrží. Jsou roztrhané na kousky, až se divím, jakou sílu k jednoduché polštářové bitce potřebujeme. Aspoň jsme se na chvíli zabavily. Posbíráme kousky našich bývalých polštářů a naházíme je do koše. "Měly bychom koupit nové. Aby se Mark moc nedivil." řekne Sue. "Jo, to asi jo. Jakmile se zatáhne, můžeme skočit nějaké společně vybrat." "Dobře, někdy…." "Anebo tam zajdu sama, pokud se ti nebude chtít." navrhnu. "Jo, myslím, že už taky umíš číst myšlenky." pousměje se Sue. Já se taky usměju. "Já zase myslím, že těch polštářů radši koupím víc. Kdyby jsi náááhodou někdy mluvila jako teďka!" Sue se začne smát a radši přede mnou zdrhá. Chystám se za ní, když najednou někdo zazvoní. Mark. Jeho vůni už poznám. A sakra. Musím promluvit se Sue, ale nesmí to dlouho trvat. Už to mám! Zkusím zase zpomalit čas. Plně se soustředím a poslouchám s uchem na dveřích. Markův tep neslyším. Povedlo se. Doběhnu k Sue a rychle spustím: "Sue, je tu Mark." "Jo, já vím. Umím totiž číst myšlenky, vzpomínáš?" "No jo, radši mi řekni, co tu chce?" "Chce jen navštívit maroda a předat dárek." "Dárek?" "Jo, dárek. Chceš vědět co?" "Ne, to ne. Nechám se překvapit. Ale chci tě poprosit o to, abys mi pomohla. Budu hrát, že jsem nemocná. Vytáhnu ze skříně deku a lehnu si do postele. Ty mu otevřeš a pěkně (!) ho uvítáš. Pak mi můžeš donést čaj, ok?" "Ok. Vynasnažím se." "Sue, jestli něco provedeš, půjdeš se mnou kupovat ty polštáře! Rozumíš?" "No jó, neboj." Snad to dobře dopadne. Jdu se nachystat, ať to vypadá opravdu věrohodně. Vrátím čas do normálu a zvonek se opět rozezvoní.


Snažila jsem se ze všech sil se nesmát. Když jsem viděla, jak Kate běhá po bytě a snaží se najít vše potřebné ke hře na nemocnou. Došla jsem ke dveřím a otevřela. Nasadila jsem milý úsměv. "Ahoj Marku, je milé, že ses stavil." "Ahoj, můžu teď za Kate?" "Ale jistě." Došli jsme ke Kate, která ležela na gauči a tvářila se nemocně. Štěstí, že stál Mark ke mně zády, protože jsem ze všech sil potlačovala smích. "Ahoj Kate." "Ahoj Marku." zachraptěla Kate. Projela mnou křeč potlačovaného smíchu. Tohle nemůžu dlouho vydržet. "Přinesl jsem ti dárek." "To je moc milé." Podal jí čokoládu. Pomoc. Tohle je mučení, asi za chvíli vybouchnu. "Ah…, díky." "Pořádné jídlo." Mrkl na ni. Už jsem to nevydržela. "Přinesu ti čaj." Zmizela jsem do kuchyně asi rychleji, než bych měla, ale Mark měl oči jen pro Kate. Propukla jsem v tichý smích. Nemohl mě slyšet, ale Kate to určitě neunikne. Popadla jsem konvici a přinesla čaj pro případ, že by Mark chtěl ochutnat. Když jsem přišla, znovu jsem musela potlačovat smích. Kate zrovna jedla čokoládu. Položila jsem tác na stůl. "Kate, nemáš teplotu? Vypadáš tak… divně." Sáhl jí na čelo. Měla jsem pocit, že mě přibili na místě. "Kate!" vykřikl poplašeně. "Vždyť jsi studená jako led." "Víš, ona je podchlazená." snažila jsem se zachránit situaci. "Možná bys už měl jít. Kate je určitě unavená a taky si musí vzít léky. Ahoj." "Tak ahoj." Možná trochu neurvale jsem ho vyhodila ze dveří. Uff. To bylo těsné.


"Sue, to snad nemyslíš vážně?! Já tu podávám herecké výkony, za které bych určitě dostala Oscara a ty se tu celou dobu řehníš! Dokonce jsem musela sníst jednu řadu čokolády! Víš, jak mi je?" "No tak promiň, Kate, když to bylo tak směšné! Ale máš pravdu, měla jsem to natočit a toho Oscara bys dostala." "Sue! Já teď opravdu nemám náladu na ty tvoje vtípky! Radši běž připravit záchod, ať to tam neušpiním, jak budu zvracet z té čokolády…" ani jsem to nedořekla a už jsem to měla v krku. Sue vyběhla současně se mnou, aby mi otevřela dveře na záchod a... hotovo. Tenhle pocit jsem už dlóóóuho nezažila! Jen doufám, že už do mě Mark nebude cpát další jídlo. Tohle mi celkem stačilo.
Ještě ten den večer mi Mark zavolal. Omluví mě ve škole a prý taky Sue, abych doma nezůstávala sama. Kdyby se náhodou něco stalo. Chtěl se za mnou ve středu podívat, ale já ho přesvědčila, že neuvidí nic jiného než to, co viděl dnes. Naštěstí pochopil, že mi opravdu není dobře a nechci, aby mě takhle viděl. Teda snad si to bere takhle. Příště by si s ním měla promluvit Sue, aby mi řekla, co si o tom fakt myslí. Asi tak do jedné hodiny ráno jsme se obě dívaly na televizi a potom se rozhodly, že si zajdeme provětrat plíce. A taky trávicí ústrojí... Dokonce jsme si daly závod a zjistily jsme, že naše běžecké výkony jsou stejné. No, aspoň se furt nebude Sue vychloubat, že je rychlejší. "Ale to není fér!" nedá Sue pokoj, "Ty jsi vyběhla dřív než já!" "Sue, já jsem vyběhla až po tobě. A dokonce jsem měla krušnější den než ty. Uvažuj...zjistíš, že jsem vlastně rychlejší já." "To není pravda!" nedá se. "Ok, ok...tak uděláme kompromis, jsi pro?" "Nóó..." Sue pořád váhá a mě už to leze na nervy. "Sue! Prostě jsme stejně rychlé a hotovo! Co na tom chceš ještě řešit? Jestli chceš, dáme si další závody, ale už s rozhodčím. Pak bychom mohly být spokojené obě, nemyslíš?" Já budu spokojena určitě, protože budu rychlejší... I teď to bylo jasné, jenže hádat se se Sue není zrovna dobrý nápad. "Dobře, souhlasím." vymáčkne konečně ze sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama