5.část-Heslo:Antarktida

10. listopadu 2009 v 18:00 | Tam |  Život monstra *
5. část-Heslo:Antarktida
mohou se objevit drastičtější části


Bylo těžké přesvědčit Ara, aby mě nechal jít. Musela jsem mu slíbit, že se vrátím. Jednou. Vydala jsem se do Antarktidy za tím neznámým mužem. Netrvalo dlouho a dorazila jsem na ledem pokrytou pevninu. Nebyla mi zima. Jak by mohla! Ani led nepředstavoval problém, otázkou bylo, jak ho tady najdu. Začala jsem systematicky prohledávat okolí. Nikde jsem ho nemohla najít. Běžela jsem okolo jeskyně, když ne mě někdo skočil a přišpendlil mě k zemi. Mohla už jsem být po smrti, ale ten neznámý promluvil.
"Ale, ale. Kohopak to tady máme." Slezl ze mě a já uviděla onoho podivného upíra, kvůli kterému jsem tady skončila. Nebyl starý pouze svým lidským věkem, ale i tím upírským. Jmenoval se Johnatan. Na jeho dobu velmi moderní jméno ovšem pro mou zastaralé. Nikdy neřekl nic o své minulosti, toto bylo to jediné, co jsem o něm věděla.
Nechápala jsem, proč se o mě zajímá ani proč se rozhodl mě učit, ale byla jsem mu vděčná. Začátek byl těžký, vzhledem k tomu, že jsme byli na Antarktidě, objevili se tu lidé jen zřídkakdy. Donutil mě pít zvířecí krev. Nechtěla jsem, přišlo mi to odporné, hnusné, ale nezbytné. Po čase jsem si zvykla.
Naučila jsem se od něj opravdu hodně. Byla jsem výborná v boji, jak pomocí svých speciálních schopností, tak bez nich. Byl to skvělý učitel. Uměla jsem ovládat svou sílu a věděla, co dokážu, když chci. Byla jsem ráda, že jsem za ním šla. I když to bylo tvrdé a rozhodně mi nic neusnadňoval, poznala jsem své možnosti. Tvrdě jsem na sobě pracovala. Byla jsem teď někdo jiný. Musela jsem se ohlédnout na svůj život. Ten lidský si téměř nepamatuju, obyčejná, tuctová dívka, žila jsem ho pouze šestnáct let. Krátká doba. Ten upírský jsem začala jako vězeň. Otrok své žízně a nevědomosti. Naštěstí ne dlouho. Osvobodila jsem se a stala jsem se krvelačným monstrem. V té době jsem měla k člověku velmi daleko. Bez váhání jsem vraždila všechny bez rozdílu. Chvíli jsem žila jako stráž ve Volteře. Byla jsem menší monstrum? Vraždila jsem méně, ale pořád dokola. Ovšem už jsem přestala být tou krvelačnou potvorou, co řádí ve městech. Znovu mělo něco smysl. Teď jsem dokonalý stroj na zabíjení lidí i upírů. Má to ale všechno cenu?! A co bude dál?
Šla jsem se proběhnout a pročistit si hlavu. Můj výcvik byl u konce. V boji jsem byla výborná. Své schopnosti ovládám. Další zlepšení musí přijít se zkušenostmi. Bylo to už pět let od doby, co jsem opustila Itálii. Mohla bych se tam podívat. Stejně jsem to slíbila. Nechtělo se mi ale odcházet od svého učitele. Promluvím si s ním o tom. Rozběhla jsem se zpět. Do nosu mne uhodil pach tří upírů. Co tu dělali? Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla.
"Néé," vykřikla jsem. Z ohně stoupal těžký pach mrtvého upíra spolu s nafialovělým dýmem.
"No podívejme, co se to k nám blíží," promluvil jeden.
"Proč jste to udělali!" zavrčela jsem na něj.
"Měli jsme nějaké nevyřízené účty. Teď jsme si kvit." Ušklíbl se směrem k ohni. Dva upíří se změnili v prach, aniž bych mrkla. Měla jsem pocit, jakoby mu někdo seškrábl úsměv břitvou.
"Jsi silná, ale bojuješ nefér. To všechno jsou jen triky. Předveď se jako pravý bojovník. Nebo máš strach?! Jsi ubohá, slabá bez své moci. Nebýt jí nejsi nic. Nejsi pravý bojovník."
"Takové jako tu si podám kdykoli," zasyčela jsem nazpátek. Souboj začal.
Nebyl to žádný začátečník, to bylo jasné už jen z jeho pohledu, byl vážně dobrý. Kdykoliv jsem ho mohla zničit. Ale chtěla jsem být fér. Trochu divné, vzhledem k situaci a všeho okolo. On to věděl. A hodlal toho využít. Bojovali jsme rozvážně. Měl sice mnohem více zkušeností, ale já měla za sebou tvrdý výcvik. Už jsem to nechtěla protahovat. Jedním mrštným pohybem se mi povedlo mu utrhnout paži. Nečekal to. Jasně jsem viděla ten šok v jeho očích. Měla jsem teď výhodu, přesto byl stále smrtelně nebezpečný. Už jsem s ním chtěla skoncovat. Podařilo se mi utrhnou i druhou ruku. Bylo teď téměř jisté, že nepřežije. Spoléhal na rychlou smrt. To se ale chlapec přepočítal.
*Utrhla jsem mu obě nohy. Na zemi přede mnou leželo bezmocné tělo - nebo spíš to, co z něj zbylo - zmítané bolestmi. Nechtěl křičet. Nechtěl přiznat porážku a svou bolest. Já jsem chtěla, aby trpěl. Jedním pohybem ruky jsem změnila jeho zmítající se končetiny v prach. Obrátila jsem se zpět k němu.
"Tak co, bolí?"
"Pche." Andělsky jsem se usmála. Spodní část jeho těla začaly olizovat černozelené plameny. Čím více jsem zatínala ruku v pěst, tím více ho to bolelo.
"Ty mrcho!!!" zařval.
"Prosím, špatně jsem slyšela." Věnovala jsem mu další úsměv. Plameny začaly postupovat výš. Pomaličku, kousek po kousku. Začal sebou prudce škubat, jakoby je snad mohl uhasit. Začal na mě křiče nadávky, za které by se nemusel stydět ani ten největší sprosťák.
"Ale…jakpak to mluvíme. Budu tě muset naučit slušnému chování. Ještě před smrtí," dodala jsem s lehkým úšklebkem na rtech. Plameny mu teď pokrývaly celé tělo až po krk.
"Něco vyzkoušíme, chceš?" dodala jsem laskavě. Pomaličku, znovu ze spodu se jeho tělo měnilo v prach. Z úst se mu vydal příšerný řev. Ale já nekončila. Zbývala už mu jen hlava. Ke své smůle stále žil. Někdy by mě zajímalo, jak je to možné! Nejdřív jsem mu spálila vlasy. Hezky až ke kůži. Potom jsem mu nechala shořet uši. Co ten se nakřičel. Pomalu se měnil v prach i jeho nos. Ani se nechci představit, jak ho to muselo bolet. Ale já neměla slitování. Zabil mého učitele! Mého jediného přítele! Jeho hlava se proměnila v hořící kouli. S posledním zmučeným výkřikem zmizela. *Bylo po všem. Konec. Byl čas vydat se dál a zároveň zpět. Zpět do Itálie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wolfgirll wolfgirll | E-mail | Web | 15. září 2010 v 13:37 | Reagovat

Dobre brutálne :-D  tá si to teda užívala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama