5. KAPITOLA – Usmíření (2. část)

30. listopadu 2009 v 16:29 | Kate&Tam |  Nový začátek

5. KAPITOLA - Usmíření - pokračování


Začínám mít o Kate vážně strach. Tohle není normální! Může se upír zbláznit? Nervově zhroutit? Nevím. Ani jí nechci číst myšlenky, mohla bych z toho taky zblbnout. A to všechno kvůli tomu pitomci! Jak já ho nenávidím! Jak jí to mohl udělat?! Asi si s ním popovídám. Ahh.... na co to myslím, ještě bych mu něco udělala a to by nebylo nejlepší. Je to hrozné. Připadám si tak bezmocná. Tolik starostí kvůli jednoho kluka. Ještě lidského! Je to všechno na nic! Bojím se od Kate jen na chvíli odejít a přitom bych nejradši běžela za Markem a vtloukla mu do té jeho kebule aspoň trochu rozumu. Je hrozně zabedněný! Nechápu, co na něm vidí! Pochoduju po pokoji jak rozzuřený tygr. Divím se, že jsem ještě nic nerozbila. No, skoro nic. Odnesla to váza s květinami, která stála na stole. Musela jsem ten vztek aspoň trochu ventilovat. Někdy mám trochu problém s ovládáním vzteku. Měla bych si najít něco na vybití. Ale boxovací pytel asi nebude to pravé. Já už něco vymyslím! Šla bych se proběhnout. Vezmu Kate s sebou. "Kate, pojď si zaběhat, čerstvý vzduch ti udělá dobře." "Mhm..." "Tak pojď." Vešla jsem k ní do pokoje, chytla ji za ruku a táhla ven. Ani nevypadalo, že by si toho všimla. Před vchodem jsem se na ni podívala. Byla úplně mimo. Jak bych ji mohla vrátit do přítomnosti? Rozhodla jsem se dát jí facku. "Co je?!" vyskočila. Sláva, zabralo to. "Pojď se proběhnout." "Ok." Rozběhly jsme se do lesa. Chvíli jsme jen tak běhaly po lese, ale pak jsme uslyšely nějaký křik. Kate zbledla ještě víc než normálně. Nemyslela jsem, že je to možné. Ve mně by se krve nedořezal. Ha! Kdyby to bylo možné, ale je to jen obrazně řečeno. Rozběhly jsme se za křikem. Netrvalo dlouho a na lesní mýtince jsme uviděly Marka v obklíčení smečky vlků. Evidentně si vybral špatný čas a místo. Zrovna po něm jeden skočil. "Néé!" zařvala Kate a vrhla se do bitvy.

Nechápala jsem, odkud se tam vzal, ale na přemýšlení jsem v tu chvíli neměla zrovna moc času. Čas. To je ono! Potřebuju čas! Soustředila jsem se na to, aby se lidský čas zpomalil o tolik, jako celkem nedávno v nemocnici. Bohužel jsem mou novou schopnost ještě nedokázala pořádně ovládat a než by se mi to povedlo, bylo by už po Markovi. A to si nemůžu dovolit. Nemůžu ho tam nechat jen tak bezmocně stát a tupě zírat, jak ho ti vlci porcují na svou večeři. Nebo snídani? Ani nevím, jestli je den nebo noc, ráno či večer, půlnoc či poledne. Tak dlouho jsem byla mimo. Ale to je mi teď šumafuk. Musím se soustředit na záchranu mého milovaného Marka! Nevěděla jsem ale, co dělat. Jako bych zapustila do země kořeny a stával se ze mě strom. Byla jsem ochrnutá, nemohla jsem se ani hnout, natož ještě někoho zachraňovat. Potom mi došlo, že Sue ho nejspíš nemá moc v lásce a tak dost těžko bych od ní mohla očekávat, že záchrannou akci udělá za mě. Najednou se scéna měnila. Jeden vlk ze smečky skočil po Markovi. V ten moment jsem se probrala, vytrhla své kořeny ze země, začala pořádně zvažovat každý pohyb a s hlasitým "NÉÉ!" se vrhla do bitvy. Nejdřív ze všeho jsem ze sebe udělala Markovi živý štít, takže vlk se zakousl do mého ramene. 'Křup!' Vlk přišel o své zuby. Jejda...to jsem ještě jaktěživ neviděla ani neslyšela. Že by měl protézu? Blbost. Taky je pravda, že se do mě ještě nikdo nezakousl jak do chutného masa. Možná že přece jenom jsme my - upíři, příliš tvrdí. Jako z kamene. No dobře, nauvažujme v takovéto napínavé chvíli o tvrdosti těla upíra a křehkosti zubů obyčejných vlků. Ale co to? Tomu vlkovi jsem přece všechny zuby vyrazila, nebo ne? Snad mu nedorostly?! Všichni vlci vypadali naštvaně, zvláště ten můj oblíbený, který nosí s sebou po kapsách protézy. Zaslechla jsem Sue, která nebyla zrovna moc nadšená, že musí do této bitvy zasahovat, jak mi vyčítá můj podivný humor a právě v takovéhle situaci. Rychle se vrhne na všechny čtyři vlky, kteří se připravovali na mě zaútočit, a tím mi dá trochu času, abych se pokusila čas velmi, ale opravdu velmi zpomalit. No sláva, konečně se mi to povedlo! Vlci se zastavili v podivných pozicích, které působily až trochu perverzně, zatímco se pomalu ale jistě scházely všechny části Sue. Na nohy se přidal trup, z pahýlů za chvilku vznikly ruce a nakonec byla dosazena i hlava. Bylo to velmi zvláštní pozorovat, jak se Sue dává dohromady. Jakmile byla celá, ihned využila svou 'čerstvou' hlavu a začala mi vyčítat, že mi to tak dlouho trvalo. Ona se může roztrhat (a to doslova a dopísmene), a já si tady hraju na Alenku v říši Divů. Strašně hodná, milá, velmi snaživá a hlavně šťastná, že se mi povedlo kouzlo! Wow! "No tak Sue, nemusíš tak přehánět, nemyslíš?" usmívám se na ni sladce jako Alenka ;-* "Hele, radši mi vysvětli, odkud ten vlk vzal ty zuby, jo, protože tohle fakt nechápu." "No, když jsem byla teďka na Aljašce, přišli tam Cullenovi a s nimi i jeden vlkodlak. Velmi páchl. Tak jako tuhleti čtyři. Proto myslím, že i tito vlci nejsou obyčejní." "Tím chceš říct, že to jsou vlastně neobyčejní vlci, že. Vlkodlaci! Ok, a víš, jak se jich zbavit?" "Hmm...myslím, že jsem někde četla, že vlkodlaky zabíjí pouze pravé stříbro!" "Super. Máš tu něco z pravého stříbra? Já ne." "No, já taky ne. Tak tedy doběhnu domů a vrátím se se zaručenou zbraní proti vlkodlakům." "Dobře, ale pospěš si, nevím, jak dlouho vydržím čas zdržovat." Jen jsem to dořekla a po Sue tu zbyl jen velmi rozvířený prach. Teprve teď jsem si uvědomila důvod, proč ta bitva začala. Mark! Kde je? A je zdravý? V pořádku? Není náhodou taky rozkouskovaný, jako byla Sue? Snad ne! Prosím, ať je v naprostém pořádku! PROSÍM! Rozhlížím se po okolí, ale Marka nikde nevidím. Nemohl přece jen tak zmizet. Náhle se věci dají do pohybu - vlkodlaci jsou zmatení, Sue se jim vypařila jako pára nad hrncem. Rychle, než si mě mohli všimnout, jsem znovu zastavila čas. Tedy zpomalila. Než se mi to povedlo, zaslechla jsem ještě podivný zvuk - křupnutí větve. Podívám se nad sebe a tam - Mark! Právě se pod ním prolomila větev a já jsem ho jen taktak stihla zastavit.
Chvála Bohu! Je naživu! To se už blíží Sue. Když doběhne, je překvapená, že se daná situace změnila. Vlkodlaci nebyli v provokativních pózách a větev s Markem visící ve vzduchu...no, řekněme, že to není zrovna na denním pořádku. Ale co všechno z toho je na denním pořádku, že?! Sue jsem stručně vysvětlila, co se stalo, když byla pryč. Potom vytáhla 4 stříbrné věcičky - lžíci, kříž, nůž a dýku - a jednu věc podruhé opatrně strčila každému vlkodlakovi do největší rány, kterou měli na těle. Pak jsem vyšplhala na strom, skočila jsem a zachytila Marka do náruče. Společně se Sue jsme se nedaleko schovali a já konečně posunula čas. A to ne na normální lidský čas, ale na velmi rychlý čas. Když vlkodlaci padli bezmocně na zem, vrátila jsem čas zpět. Mark z toho všeho omdlel, takže jsme měly čas na odklizení vlkodlačích těl. Naše stříbrné věcičky jsme si ale vzaly zpátky, protože nikdo neví, kdy se nám budou hodit. Právě jsme chtěly mrtvoly zahrabat, když se objevil nějaký člověk. Hmm...páchl ale jako vlkodlak. Doufám, že nás nepřišel zlikvidovat. Myslím, že by to nebylo rozumné. "Ahoj. Já jsem Dark a přišel jsem v míru. Chci vám poděkovat." Poděkovat?! Vyměnily jsme si se Sue nechápavé pohledy. "Asi se ptáte za co, že ano?" Obě jsme přikývly. "No, víte, já jsem vůdce jedné smečky vlkodlaků. Tito členové," kývnul hlavou ke čtyřem čerstvě mrtvým tělům, "se od nás oddělili. Chtěli zabíjet lidi. No a od toho vlkodlaci nejsou. Existujeme, protože máme lidi chránit. Bohužel jsme se jich nemohli zbavit. Jsou součástí naší rodiny. I když dělají to, co nemají. A tak jsme jen čekali, dokud je někdo nezabije. Jedině tak se můžeme zbavit škodné. Ještě nikomu se to nepovedlo. Tudíž nechápu, jak jste to vy dvě," podíval se na nás jak na vražedkyně - i když teď si uvědomuju, že JSME vražedkyně, "vůbec dokázaly. Vím, že způsob, jakým se vám to podařilo, mi neprozradíte, tak se na něj ani nebudu ptát, ale co je cílem tohoto rozhovoru - poděkovat vám. Opravdu jsme vám dvěma všichni vlkodlaci vděční." Než jsme se vzpamatovaly, byl už dávno někde za sedmero horami a sedmero řekami jako v pohádce. Fíha...to byl náročnej den. Kdybych mohla, ihned bych sebou praštila na zem a spala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama