6.část

4. listopadu 2009 v 18:14 | Tam |  On je upír *
6. část - Přátelství


Cestou domů jsem mlčela. Stále jsem přemýšlela o svých možnostech. Smrt, smrt nebo věčnost? A já naivka jsem si myslela, že jednou potkám toho pravýho. Možná to nebude to "žili šťastně až do smrti", stačilo by mi krapet obyčejného štěstí. "Co řekneš Jennifer?" Překvapeně jsem sebou trhla. "Co? Myslíš Jenny?" "A koho jiného?" "A co bych jí jako měla říkat?" "No vzhledem k tomu, že teď spolu budeme trávit hodně času," ušklíbl se, " bude chtít nějaké vysvětlení." "Aha. A co bych jí měla říct?" "No, já nevím, že jsme přátelé." "Tomu Jenn nikdy neuvěří. Neuznává přátelství mezi klukem a holkou." "Tak jí řekni, že spolu chodíme," navrhl s pokrčením ramen. Představila jsem si svůj skeptický pohled. "Úžasné," sykla jsem. To už jsme, ale stáli před bytem. Ledvo jsem otevřela, vrhla se na mě Jenn. Neuvědomila jsem si, jak je pozdě. "Kde jsi proboha byla?!!!!" ječela na mě. "Víš jaký jsem měla strach?!!!" "Uklidni se, už jsem tady." "Měla jsem odjet za našima, ale vůbec jsem nevěděla, kde jsi a mobil jsi mi nebrala a teď mám už jen 10 minut." Hmm, můj mobil, kde asi skončil. "Tak honem jeď, jsem v pohodě." Téměř. "Tak jo. Čau." "Ahoj." Popadla kufr a zmizela ve dveřích. Já se dovlekla do postele, předem rozhodnutá strávit v ní minimálně deset hodin. Odplula jsem do říše snů. Probudila jsem se, pro změnu, žuchnutím na zem. Asi si kolem
postele dám matrace. Druhá věc, kterou jsem si uvědomila, byl smích z druhé strany pokoje. "Ježíš, co tu děláš, víš, jak jsem se lekla?!!" "Promiň," omlouval se Deryl, "To jsem nechtěl." "Nevím," pronesla jsem kousavě, " kdy jsme se dohodli, že mě budeš špehovat a oxidovat v mém pokoji," řekla jsem možná až moc jedovatě. "Teoreticky tehdy, když jsem souhlasil s tím, že na tebe budu dávat pozor. A navíc jsem si s tebou chtěl ještě vyjasnit pár maličkostí. A taky jsem ti přinesl mobil." "Páni. Kdes ho našel? Díky. A jaké maličkosti." "Nic vážnýho, jen to, že i když se živím a počítám i ostatní, zvířecí krví, kdykoliv tě můžu zabít. Pořád jsi člověk a krásně voníš. A nikdo, snad kromě Carlisla, nemá dokonalé sebeovládání a může se stát něco, například, že se řízneš a já se neovládnu a prostě tě zabiju." "Perfektní, ještě nějaké skvělé zprávy." Skoro jsem křičela, nevím, proč mě to tak sebralo. "El, já tě nepřišel strašit. Tak to prostě je. Jsme to, co jsme. A s tím nikdo nic nenadělá." "Fajn." Nevěděla jsem, co bych mu měla dál říkat. Pohled mi padl na hodiny. "Sakra. Přijdu pozdě do práce." Začala jsem běhat po bytě a hledat potřebné věci. "Šéfová mě zabije, jestli zase přijdu pozdě." Při tom slově se ušklíbl. Taky bych se smála, kdyby mi zrovna nešlo o život. "Fajn, ale vykopne mě a já si nemůžu dovolit ztratit práci. Navíc mě dělat v pizzerce baví." "Hodím tě ta,," nabídl mi. "A ty tu máš auto," křikla jsem, když jsem probíhala kolem. "Ne, zaběhnu tam s tebou." To mě přimělo zastavit a začít se smát. Zatvářil se uraženě, ale pak se uráčil ještě něco říct. "Jsem upír vzpomínáš, neuvěřitelně rychlý a silný." Úsměv mi zmrzl na rtech. "Fajn. Beru to jinak nemám šanci dostat se tam včas." "Tak už jsi?" "Jo, už jo." Chytil mě do náruče a vyběhl. "Ježíšku na křížku," zakřičela jsem zděšeně, když jsem uviděla tu rychlost. Jen se usmál. "Budu to muset vzít přes střechy, aby nás nikdo neviděl, ještě že je dnes tak hrozné počasí. "Přes střechy," zapištěla jsem vysokým hláskem. Tak tohle cestování snad nikdy víc. Za chvíli jsme byli před pizzerkou. Půlhodinová cesta nám trvala tak dvě minuty. Zděšeně jsem zamrkala. "Tak co? Jak se ti líbila jízda?" zeptal se se širokým úsměvem. "Pche," odsekla jsem a snažila se nevrávorat. Trochu se mi točila hlava. Dopotácela jsem se do pizzerky a nachystala se na začátek směny. No, alespoň jsem nepřišla pozdě, pomyslela jsem si ironicky. Deryl celou dobu seděl v zadní části a pozoroval mě. Zrovna mi skončila směna, když mě zavolal. "Už končíš, nedáš si se mnou pizzu? Zvu tě." "A odkdy ty jíš pizzu?" "No, jíst ji asi budeš jen ty, ale pořád platí, že tě zvu." "Beru, ale jak to mám chápat?" zeptala jsem se zvědavě. "Ber to jako nabídku na začátek podivného přátelství." "Tak to budu moc ráda, kámo," dodala jsem se smíchem. Smál se se mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co říkáte na povídku 'On je upír'?

je skvělá
ujde
je na nic

Komentáře

1 lidule15 lidule15 | 21. července 2010 v 23:05 | Reagovat

Začíná to nabírat romantický nádech, to se mi líbí:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama