6.část-Znovu v Itálii

11. listopadu 2009 v 15:49 | Tam |  Život monstra *
6. část-Znovu v Itálii

Netrvalo dlouho a ocitla jsem se před branami Volterry. Cílevědomě jsem šla až do hradu. Ti, co si na mě pamatovali, mi ustrašeně mizeli z cesty. Došla jsem do velkého sálu a poklekla před Arem.
"Jsem zpět, jak jsem slíbila," prohlásila jsem pevně. Bylo vidět, že má z mého návratu obrovskou radost.
"To je výborné! Hořím zvědavostí, jak se ti po ten čas dařilo. Smím?" Zaváhala jsem, nevěděla jsem, jestli chci, aby to věděl, zároveň jsem věděla, že nemám na vybranou.
"Jistěže," řekla jsem jen. Opatrně se dotkl mojí ruky a mně se přehrával můj život od odchodu z Volterry. Při vzpomínce na můj souboj v Antarktidě se zakymácel a mou ruku ustrašeně pustil. Byla jsem si jistá, že kdyby byl jen částí člověk, jakkoli nepatrnou, seklo by to s ním.
"Och…" vydal pouze ze sebe. "Jsem opravdu rád, že ses vrátila. Teď jdi do svého pokoje.
"Jak si přejete." Otočila jsem se a šla do svého starého pokoje. Vůbec nic se nezměnilo. Byl tu červený koberec, v rohu černé křeslo, vedle stolek, pod oknem černý gauč, červené polštáře na něm. Měla jsem tu pár knih z knihovny, nikdo je neodnesl, postel tu nebyla. Na co taky?! Byl tady ale malý televizor. Natáhla jsem se na gauč a přemýšlela, co dál. Návrat nebude jednoduchý. S tím se nějak vyrovnám. Ráda uvidím Jane.
Slyšela jsem, jak někdo jde po chodbě směrem k mému pokoji. Zaklepal a tiše vstoupil.
"Aro tě žádá, abys přišla do velkého sálu." Pouze jsem přikývla. Odkdy Aro někoho žádá?! Dál jsem to neřešila. Vešla jsem do sálu.
"Přál jste si mě vidět?"
"Ano, rozhodli jsme se tě jmenovat čestným členem gardy." Páni. Povýšení, čím jsem si to zasloužila? A hned po příchodu.
"Děkuji, je to pro mne velká pocta."
"Nyní k tvému úkolu. Heidy potřebuje pomoct s jednou výpravou sem a kousek od místa, které vybrala, se pohybuje skupina tří upírů, které je potřeba potrestat za porušení zákona." Pouze jsem přikývla. Vím, jaký je čeká trest, a vím, kdo ho vykoná. Já, jak jinak. Ale není to pro mě problém.
Nachystala jsem se na cestu. Heidy už na mě čekala před branou. Kývnutím jsme se pozdravily a nastoupily do auta.
"Kam vlastně jedeme?"
"Do Německa."
"Aha."
"Když přijedeme, každá půjdeme splnit svůj úkol. Ano? Za tři dny bych měla být hotová a ty taky. Přinejmenším mi zavolej." Při těch slovech mi podala mobil.
"Za tři dny to určitě zvládnu," řekla jsem pevně.
"Dobrá, potom pojedu autobusem zpět do Volterry a ty odvezeš auto."
"Dobře." Přemýšlela jsem, jestli nevěří mému sebeovládání v autobuse plném lidí. Ale nejspíš jen někdo musí odvézt auto.
Netrvalo dlouho a dorazily jsme do Německa. Domluvily jsme si místo setkání a potom se každá vydala plnit svůj úkol. Šla jsem do nejbližších hor, kde jsem předpokládala přítomnost upírů. Trvalo mi celý den, než jsem narazila na jejich stopu. Vydala jsem se po ní. Čistě pro jistotu jsem se ještě předtím rozhodla vyrazit na lov. Vlastně jsem se od odchodu z Antarktidy nenapila krve. Až teď jsem si uvědomila, jakou mám žízeň.
Kousek od potoka jsem zjistila přítomnost vlka. Bezmyšlenkovitě jsem se na něj vrhla. Až když jsem uklízela mrtvolu, došlo mi, že jsem automaticky nehledala člověka, ale zvíře. Jen jsem zakroutila hlavou nad svým počínáním. Za tohle určitě může Johnatan, určitě si vybral Antarktidu, aby mě přiměl pít zvířecí krev! Dál jsem to ale neřešila, protože jsou kousek od místa, kde jsem stála, ucítila tři upíry. Soustředila jsem se na svůj úkol. Za chvíli jsme proti sobě stáli. Skupinu tvořili tři muži.
"Co tady chceš?!" vyštěkl jeden.
"Porušili jste zákon," řekla jsem formálně, "přišla jsem vás potrestat."
"Co bys nám ty mohla udělat?!!! Jsme tři a ty jsi sama." Jak slaboduché, už mně to nebavilo. Stačil nepatrný pohyb rukou a místo upírů tu byly jen tři hromádky popela, který okamžitě roznesl vítr. Povzdychla jsem si. Správná otázka byla, co by mohli udělat oni mě?! Vydala jsem se zpátky za Heidy.
Brzy jsem dorazila do města. Už měla vše připravené. Zdálo se, že je ráda, že jsem se vrátila a zvládla to tak rychle. Nastoupila jsem do auta a rozjela se za autobusem. Cesta byla nudná, takže jsem si zkracovala čas posloucháním hudby. I tak jsem byla ráda, když jsme konečně dorazili do Volterry. Zastavila jsem a čekala, až vystoupí Heidy s ostatními.
Jako poslední vystoupil kluk, odhaduju mu takových devatenáct možná dvacet let. Měl tmavě hnědé až černé vlasy, nakrátko ostříhané, byl vysoký, měl modrošedé oči a taky vypracované svaly. Pohledem jsem se u něj zastavila jen proto, že mi někoho připomínal. Ale koho? Marně jsem se snažila si vzpomenout. Neuvěřitelně mně to rozčílilo. Byla jsem naštvaná, že si nemůžu vzpomenout. Vrhla jsem na něj vražedný pohled, i když jsem věděla, že za nic nemůže. Ustrašeně před mým pohledem ucukl a rychle dohnal skupinu před sebou. Lámal jsem si s tím hlavu celou cestu do sálu. Byl konec. Všichni upíři se sešli, aby se nakrmili. Několik se jich vydalo směrem k onomu mladíkovi.
"Ten je můj," řekla jsem najednou pevným hlasem plným autority. Nevím, co mě to napadlo, doufala jsem, že si vzpomenu?! Nikdo se mi ovšem neodvážil odporovat. Začal masakr. Mnoho živých již nezbývalo. Začal rychle couvat. Zakopl a spadl na podlahu, o drsný kámen si odřel ruku a v ráně se zaperlila kapička krve.
"Ne!" vykřikla jsem. Spousta upírů se nechtěla se mnou pouštět do křížku a tak radši rychle zmizli z místnosti. Bohužel vedle něj byl jeden z mladších upírů, který na to neměl dostatečné sebeovládání. Instinktivně se naklonil a zakousl se mu do krku. To už jsem se ale vedle něj ocitla já a hrubě ho odhodila na druhou stranu místnosti. Popadla jsem ho do náruče a utíkala s ním do svého pokoje. Z toho bude pěkný průšvih. Položila jsem ho na gauč. Začal sebou cukat. Znamenalo to, že přeměna začala. Aspoň jsem neporušila zákon. Myslela jsem si sarkasticky.
Netrvalo dlouho a přišel Aro.
"Catharine,"řekl pouze smutným hlasem, "víš, že jsi přímo neporušila zákon, přesto tvé chování plně neodpovídalo standartu člena gardy."
"Já vím Aro. Je mi to moc líto. Už se to nebude opakovat."
"To rád slyším. Vzhledem k situaci, jaká nastala, bude tvou povinností postarat se o toho novorozeného."
"Jistěže."
"Dobrá, to je vše." Všechno? Žádný trest? Paráda!
"Ehm, Aro," začala jsem váhavě. "Jak je na tom Andrew." Vzpomněla jsem si na jméno upíra, který proděla krátkou leteckou zkušenost.
"Dobře. Není to nic vážného." Při těch slovech odešel z mého pokoje a já tam zůstala sama s panem bezejmenným. Zatím. Chvíli potrvá než se přemění. Budou to dlouhé tři dny. Povzdychla jsem si.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama