7.část-Vytáčka

12. listopadu 2009 v 17:00 | Tam |  Život monstra *
7. část-Vytáčka

Přesně jak jsem si myslela. Byly to tři dlouho nudné dny. Pro jistotu jsem u něj zůstávala, aby mi nezdemoloval pokoj. Konečně jeho srdce utichlo. Probral se a vystrašené si všechno měřil pohledem.
"Ahoj," řekla jsem v tu chvíli naprosto nevhodně, ale nic jiného mě prostě nenapadlo.
"Kdo jsi? Kde to jsem? Co tu dělám?" vychrlil ze sebe.
"Uklidni se, všechno ti vysvětlím. Jen mi řekni, jak se jmenuješ."
"Nicholas."
"Takže Nicku," řekla jsem s lehkým náznakem úsměvu na rtech, "co si pamatuješ?" zeptala jsem se. Začal vzpomínat. Viděla jsem, jak se mu hrůzou rozšířili zorničky.
"Co se stalo? A jak to, že je to všechno tak rozmazané?!"
"No, jak už sis určitě domyslel, nejsme lidi. Jsme upíři a ty jsi teď jedním z nás." Zůstal na mě nevěřícně zírat. Možná jsem to na něj neměla tak vychrlit, ale teď už to dotáhnu do konce. "Jako novorozený máš určitě velkou žízeň. Měli bychom se vydat na lov." Pouze přikývl. "Ve městě je zakázáno lovit, takže si můžeš vybrat. Můžeme se vydat dál pro lidskou krev nebo se můžeš spokojit se zvířecí."
"Co bude rychlejší?"zeptal se naléhavě.
"Les je blíž."
"Pak tedy les."
"Jak chceš." Chytla jsem ho za ruku a vedla ven z hradu.
"Nedýchej," poručila jsem mu. Nestála jsem o nějakou nehodu ve městě. Už tak jsem z předchozího průšvihu vyvázla moc lehce a nechtěla bych Ara pokoušet. Rozběhli jsme se do lesa. Byla noc. Musela jsem se zasmát jeho potěšenému výrazu, který způsobila ta úžasná rychlost. Doběhli jsme do lesa. Nedaleko jsem zavětřila stádo jelenů. "Nadechni se," řekla jsem. V ten moment zmizel za vůní. Šla jsem pomalu za ním. Zlikvidovat celé stádo. Stejně to ale neuhasilo jeho žízeň.
"Proč mám pořád žízeň?"
"Protože jsi novorozený, zhruba po roce to zmizí. Taky možná pro to, že je to zvířecí a ne lidská krev.
"Aha."
"Jsi teď silnější než většina upírů," uchechtla jsem se, "ani nevíš, jakou máš sílu." Zatvářil se zmateně a možná i potěšeně. "Jsi připravený vrátit se zpátky?" Přikývl. "Nedýchej," připomněla jsem mu a vydala se směrem k hradu. Před branou jsme narazila na Jane.
"Aro vás chce vidět." Přikývla jsem a změnila směr. Nick šel za mnou. Vešla jsem do sálu a poklekla před Ara. Pohledem jsem mu naznačila, aby následoval mého příkladu. Naštěstí pochopil.
"Přál jste si nás vidět?"
"Ano. Řekni mi jméno novorozeného."
"Nicholas."
"Tedy Nicholasi," otočil se k němu. "Catharine tě má na starost, kdybys cokoliv potřeboval, můžeš se na ni obrátit. Bude s tebou chodit na lov a učit tě bojovat."
"Cože?! Ale Aro, já …"
"Žádné ale," vrhl na mě přísný pohled, "jestli tady má zůstat, musí být užitečný, jsi nejlepší, naučíš ho boji a časem možná přijdeme i na jiné úkoly. Rozumíš?!"
"Ano, splním svou povinnost," řekla jsem kysele. Vůbec se nechtělo ho učit bojovat. Už tak mě otravovalo se o něj starat a brát na lov. To jsem si ale zasloužila. Můžu za to, že je upír. Ale učit ho bojovat?! Co když bude tupý jak poleno? No, nešikovný by být neměl, přeci je z něj upír, ale né každý má vlohy pro boj a já nemám moc trpělivosti. "Je to všechno?"
"Ano, můžete jít." Vstala jsem a šla trucovat. Vešla jsem do pokoje. Nick šel za mnou. "Co chceš?!" vyjela jsem na něj.
"Promiň, ale nemám kam jinam jít, nemám svůj pokoj," odpověděl stejně jedovatě.
"No jo. Jdeme za Jane." Šli jsme na druhou stranu chodby a já zaklepala na dveře Janina pokoje.
"Ahoj Jane."
"Ahoj Cath."
"Jane, nevíš o nějakém volném pokoji?"
"Hm, možná jo, ale musela bych požádat Ara o dovolení."
"Ara? Nejde to nějak jinak?"
"Bohužel, já za ním zajdu, chceš?"
"Díky, jsi zlatá,"
"Já vím," řekla s úsměvem. A vyběhla ze dveří. Netrvalo dlouho a byla zpátky.
"Tak co?"
"Aro ti vzkazuje, že se s ním máš podělit o svůj pokoj."
"Cože?!!! No to se mi snad zdá! Díky za ochotu Jane," řekla jsem, ještě než jsem vylítla ze dveří. To mi dělá schválně! To je můj trest! Měl to určitě dobře promyšlené! Parchant! Přecházela jsem po místnosti jako rozzuřený tygr. Nakonec jsem si sedla na gauč a povzdychla si. Stejně s tím nic nenadělám a za chyby se platí. Pořád to se mnou mohla dopadnout hůř. Při tom všem zmatku si ani nevzpomněla, proč jsem to dělala. To až teď, když jsem se uklidnila. Chtěla jsem přijít na to, koho mi připomíná. Nebyla jsem rozluštění této záhady o nic blíž než před pár dny. Rozčilovalo mě to. Náhle jsem si uvědomila, že tady Nick není. Kde vězí?! Vydala jsem se ho hledat. Jeho pach vedl dolů do sklepa. A tam jsem je uslyšela.
"Nech ji na pokoji, slyšíš, ona je MOJE!!! Odtáhni co nejdál odsud!" Hned jsem ten hlas poznala. Patřil Dannymu. Toho upíra jsem opravdu nesnášela. Vše, co chtěl, musel dostat. A k mé smůle si vybral právě mě. Nakráčela jsem k nim a začala po něm řvát. "Danieli, co si myslíš, že tady děláš! Já jsem nikdy tvoje nebyla, nejsem a nebudu! Je ti to jasné!"
"Klid kotě, jen jsem mu chtěl dát lekci," obhajoval se.
"Na to TY nemáš právo a teď zmizni, než ti něco udělám!" vrčela jsem zuřivě. Jak on mi lezl na nervy. Ale neodvažoval se mi postavit. Věděl, že bych mu dokázala ublížit velmi snadno. Ke svému štěstí se dlouho nerozmýšlel a zdrhnul. Otočila jsem se na Nicka. "A co ty tady sakra děláš!"
"Já …jsem … šel jsem se projít. Nechtěl jsem tě rušit."
"Výborně, takže proto ses šel pohádat s Dannym! Dávej si na něj pozor, je v boji zatraceně dobrý a tebe by rozmázl za půl minuty. A teď sebou hýbni do tělocvičny, jdeme trénovat." Otočila jsem se a šla do jednoho z větších sálů, který je využíván jako tělocvična. Pro jeho vlastní dobro jsem doufala, že hned půjde za mnou. A taky že šel. V tělocvičně byly tři bojující páry. Jedním z nich byl i Danny a Andrew. Snad na mě nebyl pořád naštvaný a nechtěl si tam vybít vztek, né, že by proti mně měl šanci. Jeho smůla. Dále tady byl Demetri, Felix, Jane a Heidy. Nejlepší z celé skupiny byl nepochybně Danny, Demetri byl také velmi dobrý a stejně tak i Felix. Jane spoléhá hlavně na svůj talent, ale přesto se umí velice slušně prát. Heidy je na tom podobně. Andrew se zlepšuje i přes to, že je tak mladý a nezkušený, se z něj stává dobrý bojovník. Za chvíli bude lepší než Jane s Heidy. Šla jsem se posadit do rohu místnosti, odkud byl dobrý výhled na všech šest upírů. Nick šel poslušně za mnou. Pokynula jsem mu, aby si sedl vedle mě. "Pozoruj je, velmi pečlivě," poručila jsem mu. Začal pozorovat jednotlivé souboje. Po půlhodině jsem se ho zeptala na jeho názor.
"Myslím, že Jane moc bojovat nechce, jakoby ji to nudilo, ale nevím proč."
"Velmi dobře," pochválila jsem ho, možná to nebude tak beznadějné, pozorovací talent má dobrý. "Jane nerada bojuje fér, abych tak řekla. A dál?"
"Heidy se velice snaží být dobrá, ale má spoustu jiných věcí na práci, než aby se tomu opravdu věnovala." Pouze jsem přikývla. "Felix s Demetrim jsou velmi dobří, vědí, co dělají a všechny pohyby mají promyšlené, nebojují bezhlavě. Andrew vypadá jako začátečník nebo poleno. Jeho pohyby jsou hodně spontánní, ale už o nich začíná uvažovat. Daniel je profesionál, v jistém slova smyslu, je vidět, že má spousty zkušeností, je si sám sebou jistý."
"Výborně, jaks to tak rychle vypozoroval?"
"Když jsem byl ještě člověkem," bylo vidět, jak se těmito slovy vnitřně bojuje, "dělal jsem hodně bojových sportů, musel jsem umět skvěle pozorovat."
"To je opravdu skvělé." Dokonale mě to nadchlo, nebudu muset přes míru pokoušet svou trpělivost. Zrovna Danny naznačil, jak by svému protivníkovi ukousl hlavu, když se k nám vydala Jane.
"Plníš Arův rozkaz?" Ani to neznělo jako otázka.
"Ano, mám Nicka naučit bojovat. Vypadá to, že by mohl být dobrý. Má skvělý pozorovací talent." Periferním viděním jsem si všimla, jak jsem těmito slovy rozzuřila Dannyho. V duchu jsem se zasmála.
"Proč si nedáš jedno kolo s Dannym, ať mu názorně předvedeš, jak se to dělá?!"
"To nemyslíš vážně, že ne Jane?!"
"Ale ano, přijde mi to jako dobrý nápad."
"To mě taky," ozval se Danny se škodolibým úsměvem. "Naposledy jsme spolu zápasili před tvým odchodem." Ano, tehdy mě porazil, ovšem kromě Ara nikdo nevěděl, jak jsem teď dobrá. Samozřejmě všichni věděli, co umím. Proto se mě báli. Jak jsem ovšem teď pochopila, Jane vrtalo hlavou, proč ho mám učit zrovna já a chtěla mě vidět v akci. Tušila, že jsem se zlepšila, ale nevěděla, jak moc. Najednou mi to začalo připadat jako perfektní nápad, Dannyho nikdo neporazil od doby, co sem přišel jako vynikající bojovník. Kdyby se mi to povedlo, bylo by to bombastické.
"Dobrá," souhlasila jsem. Zamračil se mému tónu.
"Ale jen fér boj, žádné podvádění."
"Jistě." Byl jasně zmatený mým optimismem. Užívala jsem si to. Všichni na mě byli zvědaví, takže se v místnosti octlo naprosté ticho s očekáváním. Bylo mi jasné, že až tenhle souboj skončí, ať už dopadne jakkoli, v celém hradě nebude upíra, který by nevěděl o mých bojových schopnostech. Postavili jsme se proti sobě.
"Tak co, vážně si to nechceš rozmyslet?! Chceš se postavit nejlepšímu bojovníkovi na hradě?! Minule jsem ti dal pěknou nakládačku," popichoval mě. Viděla jsem, jak Nick nakrčil obočí. Copak Aro neříkal, že já jsem tady nejlepší?! Zdálo se, že mu došlo, že o tom tenhle nafoukaný panák nemá ani tušení. Byl čas dát mu pořádnou lekci.
"Díky za nabídku, ale já už nejsem stejná jako předtím, s radostí tento souboj absolvuju."
"Jak chceš," řekl a nakrčil se ke skoku. Vypadal, že je rozhodnutý se mnou bojovat jemně. Jeho chyba, o to víc ho to bude bolet.
Ve stejné chvíli kdy po mě skočil, jsem se odrazila do výšky, dupla mu na záda a s elegantním saltem dopadla zpět na zem, zatímco on se zaryl do podlahy. Budeme ji muset opravit. Postavil se na nohy a nevěřícně na mě zíral. Poznala jsem mu na očích, že teď se se mnou mazlit nebude. Odteď to bude na ostro. Nakrčila jsem se do bojové pozice. Chvíli jsme kolem sebe kroužili a pak začali útočit. Nikdo nemohl získat převahu. Potom mě napadl bláznivý plán, jak tuhle show ukončit. Při jednom jeho úderu jsem se přikrčila. Myslel si, že mě dostal. Já jsem udělala kotoul mezi jeho nohama a vyšvihla se mu na záda se zuby pár čísel od jeho krku. Než si to stačil uvědomit mohlo být po všem. Ozval se potlesk. S úsměvem jsem z něj seskočila a uklonila se. Danny zuřivě vyběhl z tělocvičny a práskl za sebou dveřmi.
"Teda Cath," mrkla na mě Jane, "to bude rozdýchávat dlouho."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LucííQ LucííQ | Web | 12. listopadu 2009 v 19:55 | Reagovat

jj to je jasny ja nikomu nazor na film neberu ale nemam rada ty kteri soudi film aniz by ho videli...klasika..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama