8.část-Výlet

13. listopadu 2009 v 16:07 | Tam |  Život monstra *
8. část-Výlet


Čas ve Volteře ubíhal poměrně rychle. Ani se mi nechtělo věřit, že už je to rok a půl od doby, co se stal Nick upírem. Za tu dobu se z nás stali dobří přátelé. Vyjma hodin, kdy jsme trénovali. To jsem ho pěkně proháněla. V boji byl den ode dne lepší. Aro z něj měl radost. Na mě ale stejně neměl. Možná mě časem porazí. Teď si o tom může nechat leda tak zdát. No, mohl by, pokud by spal. Rozhodl se, že mě někdy nachytá nepřipravenou. Takže se na mě někdy vrhl zpoza rohu nebo něco takového a vždycky se s vrčením sbíral na nohy, když skončil na zemi se slovy, že "jednou se mu to povede". Někdy jsem dostala za úkol zničit nějakého upíra. Ale stávalo se to jen zřídkakdy. Dvakrát jsem Nicka vzala s sebou. Trávili jsme spolu hodně času, jak v tělocvičně, tak na lovech a taky jsme měli společný pokoj. Ze začátku mi to pěkně lezlo na nervy, ale už jsem si zvykla. Nemělo cenu hádat se s Arem. Zrovna jsme se vraceli z tréninku, když se vytasil s návrhem, abychom zajeli na výlet.
"A jak si to představuješ?"
"Dlouho jsme nebyli lovit. A lovit lidi nebo býložravce je nuda. Vůbec se nebrání a nebojujou. Zajedeme někam na pořádné šelmy, ať je sranda." Znělo to lákavě a vypadnout na nějakou chvíli z Volterry by taky mohlo být fajn. Viděl, že váhám.
"No tak, bude to zábava. Čerstvý vzduch a příroda," lákal mě.
"Tak jo. Počkej tady, domluvím to s Arem."
"Jasně." Rozběhla jsem se do sálu. Poklekla jsem před Arem a požádala o svolení k výletu. Byla jsem ráda, že souhlasil a ani nám neurčil termín návratu. Zaběhla jsem zpátky za Nickem, který už se nemohl dočkat. Rozloučili jsme se a vydali se na cestu. Když jsme byli dost daleko od Volterry, ukradli jsme nějaké auto. "Tak, kam to bude?" zeptala jsem se vesele.
"Hmm, někam, kde je hodně šelem, co třeba Aljaška?"
"Ok. První zastávka Aljaška," řekla jsem a vyrazila na letiště. Měla jsem od Ara kreditní kartu, takže peníze nebyly problém. Starosti mi dělalo, jestli to Nick vydrží v letadle plném lidí.
"Zvládneš letadlo?"
"Jasně, po tom tvém kurzu sebeovládání to bude hračka." Musela jsem se zasmát. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho nutila naučit se ovládat. Vždycky, když přivezla Heidy nějaké turisty, vzala jsem dva nebo tři stranou, do jiné místnosti. Pak jsem přivedla Nicka. Ze začátku nemohl snést ani jejich vůni. Nebyla jsem dost silná, abych ho udržela, takže jsem ho uzavřela do ohnivé bubliny. Musel se naučit odolat. Po pár měsících urputného snažení se naučil ovládat a neskočit po nich jen co je ucítí. Potom přišly těžší zkoušky, jestli jsme měli venku plnit úkoly, bylo důležité se dokonale ovládat. A tak jsem ho testovala tak, že jsem lidem nechala téct kapku krve. Stále v tom nebyl tak dobrý, jak by měl, ale vůni už odolá. Věřila jsem, že nikoho nezabije. Koupila jsem dva místa vedle sebe na let do Kanady. Vešli jsme do letadla a připravili se na několikahodinový nudný let. Po přistání jsme se museli schovat, protože za hodinu mělo vyjít slunce. Zalezli jsme do jedné staré opuštění továrny a čekali, až zajde slunce. Plánovali jsme tedy další cestu. Přes noc bychom měli doběhnout na Aljašku a tam se potom nebudeme muset skrývat. Konečně zašlo slunce a my mohli vyrazit. Běželi jsme celou noc bez zastávky. Doběhli na Aljašku a zpomalili. Byl čas na první lov našeho výletu. Zavětřili jsme vlky a rozběhli se tím směrem. Každý ulovil dva.
"Zajdu se ještě po něčem podívat."
"Dobře, jak chceš, počkám tady," řekla jsem a uvelebila se na loučce, zatímco Nick někam odběhl. Nechala jsem sluneční paprsky, aby si pohrávaly po mé třpytící se kůži a zavřela oči. Bylo tady opravdu krásně, ten výlet byl dobrý nápad. Ležela jsem a užívala si tu chvíli, když ke mně zavál Nickův pach. Zaposlouchala jsem se pořádně do zvuků z okolí. Neslyšela jsem ho. Nejspíš mě zase chtěl nachytat nepřipravenou. Udělal chybu. Kdybych chtěla snadno bych ho mohla překvapit, ale nechala jsem to být. Bylo mi příliš dobře, než abych se hýbala kvůli jeho odhodlání chytit mě nepřipravenou. Uslyšela jsem ho v koruně stromu nade mnou. Další chyba. A pak už seskočil a přišpendlil mě k zemi chvatem, který jsem ho učila.
"Há a mám tě, konečně jsem tě chytit nepřipravenou." Otevřela jsem oči, abych mohla spatřit jeho vítězoslavný obličej. "Ve skutečnosti ne," řekla jsem s úsměvem, "udělal jsi chybu, když ke mně zavál tvůj pach a pak jsem tě taky slyšela v koruně stromu. Kdybych chtěla, s přehledem tě dostanu." Zasmála jsem se, když se mu obličej uraženě stáhnul. "Teď už mě můžeš pustit."
"Ne, nepustím tě," řekl s ďábelským úsměvem.
"No tak, pusť mě, víš, že z tohohle se nevykroutím."
"Né, nepustím."
Začal se pošklebovat. Neměla jsem šanci se z tohohle chvatu dostat, i kdybych neměla 158 cm a on 189 cm a nevážil dvakrát tolik co já. Samozřejmě bez svého talentu. "Pusť mě Nicku, tohle není fér."
"Nemělas se nechat chytit."
"Grr. Tohle je nefér. A ty to víš." Začal se smát a mě něco napadlo, když trochu povolil sevření. Nohy jsem mu obtočila kolem hrudi a přetočila jsem se na něj. Teď to byl on, kdo se nemohl hýbat. Nebylo to tak dokonalé, protože měl stále volné nohy, ale přesto začal zuřivě vrčet. "Říkal sis o to sám," smála jsem se. To už mě ale zezadu popadly dvě nohy a sevřely v neprolomitelné držení. Vznikl tak jakýsi nepopsatelný zámotek, kdy Nick ležel na zemi a já na něm, přičemž jsem ho držela nohama kolem hrudi a on mě, ale zespoda. Naráz jsme se začali smát a uvolnil sevření. Odkutálela jsem se z něj do trávy. Lehl si vedle mě a dal mi ruku kolem ramen. Hleděli jsme na oblohu a užívali si chvíli pohody. Po hodině jsem chtěla vstát, ale on mě nepustil a já jsem na něj spadla. Obličeje jsme měli jen 2 centimetry od sebe.
"Cath,"promluvil, "chtěl jsem ti něco říct."
"A co," pobídla jsem ho po chvíli mlčení. Chytil mě rukama kolem pasu, přitáhl si mě blíž a políbil. Bylo to úžasné. Něco úplně jiného, než chabé vzpomínky z dob lidství. Náš polibek se protáhl a já jsem mu zapletla ruce do vlasů a přitáhla si ho blíž. Kdybychom potřebovali dýchat, lapali bychom teď po dechu. Ale my jsme upíři. Místo toho se stal náš polibek ještě vášnivější. Jemně se na mě přetočil a přitisknul mě do trávy. Naše rty se po dlouhé době rozpojily.
"Páni," vydechla jsem.
"Jo, páni, to teda bylo něco." Usmála jsem se. On taky.
"Víš, chtěl jsem ti to říct už dlouho, zamiloval jsem se do tebe. Ale bál jsem se, že mě proměníš v prach," řekl laškovně.
"Ty hlupáčku," oplatila jsem mu to, "jak bych mohla?!" Věnoval mi nádherný úsměv. Bylo to dokonalé. Znovu spojil své rty s mými v dalším dlouhém polibku. Po dlouhé době jsem byla opravdu šťastná. Ani se nevzpomínám, kdy naposledy, snad nikdy. S úmyslem trochu ho potrápit jsem nás znovu otočila. "Ale Nicku, nezdá se ti, že na mě moc spěcháš. Co kdybychom začali pomalu. Začneme pusou na čelo." Lehce jsem ho políbila na čelo. "Na nos." Pokračovala jsem dolů. "Na líčko." Sjela jsem mu rty po hraně čelisti až po koutek rtů. Tam jsem se na chvíli zastavila a pak pokračovala zpátky nahoru. Mohla jsem mu na očích vidět, jak trpí.
"Ty příšero," vydechl. Už to nevydržel a hladově se na mě vrhl.
***
Když jsme se od sebe odtrhli, už se stmívalo. Konec dalšího dne. I přesto, že bychom oba rádi zůstali v tomhle ráji, byl čas vrátit se do Itálie. A koneckonců, budeme spolu. Co víc nám chybí ke štěstí?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama