5. KAPITOLA – Usmíření (3. část)

2. prosince 2009 v 16:30 | Kate&Tam |  Nový začátek

5. KAPITOLA - Usmíření - pokračování


Kate vzala Marka a odnášela ho pryč. Asi k nám domů. Nevím, jestli je to ideální. Po tom, co prožil, se má ocitnout v upířím doupěti? Ale nemluvila jsem jí do toho. Měla jsem z toho hodně smíšené pocity. Byla jsem ráda, že se Kate na chvíli probrala, ale jestli se Mark probudí u nás doma s vědomím, že jsme právě rozcupovaly na kousky pár vlkodlaků... No, nevím, jestli mu to pomůže změnit názor. Na druhou stranu jsme mu zachránily život. To by mohl ocenit. Jestli ale nezmění názor, Kate bude ještě zoufalejší. To jsem nemohla dopustit. Budu si s ním muset promluvit a nebude to příjemný rozhovor. Při těchto myšlenkách jsem se dívala, jak ho starostlivě ukládá na pohovku se zamilovaným pohledem. Musím se Kate na chvíli nenápadně zbavit. "Kate, nemám z těch vlkodlaků dobrý pocit. Chtělo by to ještě projít okolí a zkontrolovat jestli jsou bezpečně schované ty mrtvoly..." "Já to udělám, potřebuju si pročistit hlavu a chci se ujistit, že už mu nehrozí žádné nebezpečí. Dáš na něho pozor, prosím?" "Samozřejmě, budeme tě tady čekat a buď opatrná." "Budu." řekla a zmizela z dohledu. Šlo to lépe, než jsem čekala, ale měla jsem o ní strach. Teď byl čas pokročit k druhé části plánu. Vylila jsem na Marka kýbl studené vody. "Co?!!! Co se děje!!!" začal překvapeně křičet. "Ale, ale, kdo se nám to probudil. Potřebuju si s tebou promluvit." řekla jsem s úsměvem, při kterém se zableskly moje špičáky. Zřetelně jsem slyšela, jak Mark hlasitě polknul a začal plytce dýchat. Díval se na mě vystrašenýma očima. Neměl se k odpovědi. "Takže, Kate je moje sestra, mám ji hrozně moc ráda a ty ji ubližuješ. Je zoufalá a to mě ničí, takže co s tím uděláme?!" Pozorně jsem sledovala jeho obličej. Pořád nic neříkal. "Vidím to asi takhle. Teď ti dojdu pro suché a čisté věci. Ty si mezitím promyslíš všechno, co jsem ti teď řekla. Připomínám ti, že i když možná nejsme lidi, nikdy, s důrazem na to NIKDY, jsme ti neublížily a dokonce jsme ti dvakrát zachránily život, což ty si ještě neuvědomuješ. Pomohly jsme tvému otci a Kate tě neuvěřitelně moc miluje, čehož ty si nevážíš a já to nedokážu pochopit, ale je to tak. Takže si to teď dobře promysli, já se vrátím." S tím jsem odešla. Snažila jsem se najít smysl v jeho zmatených myšlenkách. Po chvíli jsem to vzdala. Vzala jsem nějaké klučičí věci, které jsme měly v domě, ani nevím odkud. Čekala jsem za dveřmi a poslouchala. Má pravdu, miluju ji. Je mi jedno, že je to, co je. Miluju ji. S úsměvem jsem vešla do pokoje. Zmateně se na mě podíval, nechápal, proč se usmívám jako blázen. Zatím jsem ho neděsila tím, že umím číst myšlenky. "Tady jsou nějaké věci, snad ti budou. Převleč se a já ti dám to oblečení vyprat." Zašla jsem za dveře, abych počkala, než se převleče. Páni, jemu to ale trvá. Po neskutečné době byl s oblékáním hotový. Vzala jsem věci a hodila je do pračky. Zrovna když jsem zapínala program, uslyšela jsem Kate.
Byla kousek odtud. Za chvíli je tu. Zaběhla jsem za Markem. "Je tady Kate. Zajdu za ní a řeknu jí, že jsi vzhůru. Ty tady zatím počkej." S tím jsem odešla. Dole už stála sestra. "Tak co?" "Všude je čisto. Po vlkodlacích ani stopy." "Perfektní. Mark je vzhůru. Já vás tady teď nechám, abyste si mohli promluvit. Dobře?" "To bude skvělé. Díky." "Držím vám palce. Doufám, že si to vyřešíte. Já si teď půjdu zaběhat. Stačí na mě potom zavolat." "Ok, tak já půjdu. Díky. Za všechno." Povzbudivě jsem se na ni usmála, zatímco ona šla nervózně nahoru. Ještě chvíli jsem se za ní dívala a pak jsem se vydala do lesa. Snad jim to nebude trvat dlouho. Mark snad pochopil, že mu nic nehrozí. Kate bude šťastná a já se s tím smířím. Možná už jsem se s tím smířila. Udělala jsem dobře, že jsem si s ním promluvila. A tak jsem vešla do lesa.

Pomalu jsem šla nahoru do pokoje, kde na mě čekal Mark. Bála jsem se. Věděla jsem, že se nás bojí a smiřovala jsem se s tím, že mě už nemiluje, ale tak lehce to přece nejde. Pořád jsem ještě doufala v to, že se rozhodne podle srdce a zkusí ten malý detail, že jsem upírka, překousnout. Nevím, co bych dělala já na jeho místě a tak vím, že to není zrovna nejlehčí rozhodnutí. Toto rozhodnutí mu totiž může změnit celý život. Pokud se mnou nebude chtít nic mít, ok, bude pokračovat tak, jak doposud žil. Těch několik posledních týdnů zapomene a bude mít vystaráno. Pokud mi však řekne, že mě stále miluje, budu o něj bojovat a rozhodně ho už nepustím. Jen v případě, že mě už milovat nebude, ho nejspíš nechám někým povolaným upírem zabít. Ale to teď není vůbec důležité. Vcházím do pokoje a jsem zvědavá na můj, nebo spíš na jeho, ortel. "Ahoj Marku. Jak jsi na tom? Jsi v pohodě?" "Ahoj. Myslím, že jsem v naprostém pořádku. Asi jste mi zase zachránily život, že?" "Už to tak vypadá." odpovím stále čekajíc na velmi důležitá slova. Jsou jenom dvě. "Nevím, jestli ti budou stačit jenom taková dvě určitá slovíčka, ale pro někoho to znamená opravdu hodně." A je to tady! Kdyby mi ještě bušilo srdce, slyší ho i Sue, která je teď předpokládám velmi daleko. 'Tak nezdržuj a mluv!' chci na něj vykřiknout, ale udržím se a nedávám na sobě nic znát. Mark se nadechne a... "Děkuji ti." COŽE?!!! Ach ne! Já chtěla slyšet jiná slova. Jsem velmi zklamaná. "Ahh... no, myslím, že není zač děkovat. Vždyť jsem riskovala jenom roztrhnutí mého těla, ale to se nakonec obětovala Sue, takže... musíš osobně poděkovat jí." Mark se na mě díval zmateně jak nechápající čokl. "Já myslel, že Sue žije. Vždyť se mnou před chvílí mluvila." V duchu se tomu musím smát. Vždyť on vůbec nic o upírech neví! Jak by se mnou tedy mohl žít? Jemně se usměju a Markovi vysvětlím, že když se upíři roztrhnou, tak se po nějaké chvilce dají zpět dohromady do původního stavu. Mark jenom vykulí oči a mlčí. Asi mu musí nejdřív dojít, co jsem mu řekla. Anebo mu to spíš už došlo a snaží se vzpomenout, jestli někdy něco takového, jako je 'slepení' těla člověka bez lepidla a lepicí pásky, ve fyzice brali. 'Je to normální?' určitě se ptá sám sebe. "Neboj, není to úplně normální, ale upíři to dělají běžně. Tedy, až tak běžně ne, protože neexistuje jen tak něco, co by upíra roztrhalo na kusy. Všiml sis? Jsme jako z kamene. Ale přece jen kdyby se to někomu nebo něčemu podařilo, tak ať nemáme problém. Chápeš to? Není to až tak složité." Mark je trochu vyděšený, asi to chápe. "No ale řekni mi, jak vás může někdo zabít? Když se dáte zase zpátky dohromady, tak to prostě nejde." Vypadá to, že už je naprosto zoufalý. "Hele, sice tě mám velmi ráda, ale poněvadž absolutně netuším, jestli to tak stejně cítíš ke mně, tak ti nemůžu prozradit, jak se mě můžeš zbavit. Pochop to." "Jo, jasně. Chápu. Ale řekneš mi to někdy, že ano?" naléhá na mě. Začínám mít obavy, že jsem se zamilovala do lovce upírů. Jak chce, abych mu řekla, jak mě může zabít... No není to ideální partner do života? "Možná někdy ano. Záleží na tom, jak mi odpovíš na otázku." "Na kterou?" "No, už celkem dlouhou dobu se mi vyhýbáš. Vím, že není jednoduché srovnat se s tím, že jsem upír," při těch slovech jakoby mu došlo, co jsem vlastně zač a s kým si tady v jedné místnosti daleko od civilizace přátelsky povídá, "ale já musím vědět, jak na tom jsem. Jestli se mám dále trápit, že jsem ztratila jednu z mých celkem dvou velmi milovaných osob, anebo se můžu radovat, že kromě mé sestry budu trávit své následující dny i s tebou Marku. Takže se tě ptám: Miluješ mě, i když nejsem tak docela normální člověk?" podívala jsem se na něj s velkou nadějí v očích. Dokonce jsem se cítila jako ten pes, který sedí u stolu a škemrá po svých pánech i nepánech, jen aby dostal kousek masa. Mark se zamyslel. Čekám na dvě jediná slůvka. A nemyslím tím 'Děkuji ti.' a něco tomu podobného. Myslím dvě slova, kdy jedno slovo začíná na písmenko M a druhé na T. Kdy první slovo má dohromady 6 písmen a druhé 2. Kdy první slovo je sloveso a druhé zájmeno. Kdy obě dvě slova v jedné větě znamenají velmi mnoho. A to děj následujících dnů a celého mého života. A nejen mého. A pak přesně tato slova Mark vyslovil. Velmi zřetelně a jasně. "Miluju tě." (a pak se zeptal, jak může upír umřít....)

Už tři hodiny jsem chodila po lese. Byla jsem napjatá, protože jsem vůbec nevěděla, co se tam děje. Ano, Mark Kate miluje, to ale není záruka, že se dají znovu dohromady. Vůbec jsem Kate ten rozhovor nezáviděla. Nemohla jsem se ale na nic soustředit. Nebavilo mě běžet, nechtělo se mi lovit. Pořád mě trápila ta nejistota. Neměla jsem Marka moc ráda, ale kvůli Kate se budu snažit s ním vycházet. Pokud se ovšem zase dají dohromady, což není vůbec jisté. Už zase mě sžírala ta nevědomost. Bylo to příšerné dilema. Radost z toho, že bych Marka už nemusela trpět a na druhé straně smutek Kate, který mě ubíjí. V závěru jsem ale byla radši, když byla Kate šťastná, takže musím brát Marka jako nutné zlo, pro mě celkem bezcenný hmyz, který nesmím zabít. To zvládnu, přežiju jednoho nadutého člověka. Nesmí mě ale moc dráždit řečmi i myšlenkami. Ještě neví, co dokážu, to bych mohla využít. Nesmí se to ale dozvědět Kate. Pokud mu ovšem už dneska neřekne, ať si hlídá myšlenky. Tím by mi celkem zkazila zábavu. No uvidíme. Už bych pomalu mohla jít zpátky. Pomalu jsem se vydala směrem domů. Když už jsem byla 200 metrů od domu, potichu jsem řekla: "Kate, můžu se už vrátit?" Věděla jsem, že mě uslyší jen ona. Můžeš. Poslala mi myšlenku. Musela jsem se pousmát, nechce, abych jí četla myšlenky, a přitom tuhle tichou konverzaci používáme celkem často. Hlavně poslední dobou. Možná si uvědomila, že to ke mně patří a nebude občasné úniky svých myšlenek k mé osobě brát tak vážně. Doufám, že teď nebude myslet jen na Marka a na to, jak ho miluje. To by byly hodně hlasité myšlenky a moje hlava by to nemusela přežít bez úhony, nemluvě o myšlenkách Marka. Z těch bych se brzo zbláznila. A to doslova. Posledně mi dost lezly na nervy. Vešla jsem do domu. Viděla jsem Marka sedět v obýváku spolu s Kate. "Ahojky, nevidím žádné mrtvoly, rozbitý nábytek ani šílené upíry, takže je asi všechno v pořádku." "Nech si ty hloupé vtipy." "Ok, už budu hodná." Vesele jsem se na oba usmála a nezapomněla jsem vycenit zuby. Mark sebou viditelně škubl. "Sue! Neděs ho!" "Promiň. A nemusíš mi pořád něco vytýkat." "Nemusíš se pořád chovat jako malá!" "Nechovám se jako malá, to už nesmím vtipkovat?!" "To, že Marka děsíš, není vtipné!" "Fajn. Budu se chovat jako nudná tuctová holka. Budeš pak spokojená?!" "Ano. To by bylo nejlepší." "Kate, ale my vůbec nejsme tuctové holky. Už ví pravdu, tak ať si zvyká, já se nechci omezovat i ve vlastním domě!" "Dělej, jak chceš, ale Marka děsit nebudeš!!!" "Fajn! Jak chceš. Já teď jdu k sobě do pokoje. Nazdar!" S tím jsem naštvaně odkráčela do horního patra a práskla za sebou dveřmi, které k mé smůle vyletěly z pantů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama